Den devátý – pátek – z Barbati do Gouvie

      Předposlední ze svých výletů po ostrově začínám tam, kde jsem v pondělí skončil – v malém letovisku Barbati, posazeném přímo pod strmým svahem nejvyšší hory Pantokrator, kterému vévodí stejnojmenný hotel na severním okraji. Hlavní silnice spojující severovýchodní pobřeží s hlavním městem je lemována obchůdky, bary, tavernami a restauracemi, v nichž i díky oblíbenosti mezi českými CK a jejich klienty nezřídka naleznete česky psaný jídelní lístek. Jinak je letovisko spíše klidnější. Nejprve projdu horní část letoviska podél silnice, pak zamířím dolů k moři na pláž. Ta je z části oblázková, zčásti skalnatá nebo oblázkovo-písčitá. Poté se vydám zpět na silnici a po asfaltce se přesunu do nedaleké zátoky Ipsos. Ta kdysi bývala cílem Tureckých nájezdníků. Dnes je oblíbená zvláště mezi mládeží a podle dlouhé řady obchůdků, taverniček a diskoték dostala druhé pojmenování „Dlouhá míle“. Pláž zde vede přímo vedle hlavní silnice a mně osobně se tu nijak zvlášť nelíbilo. Teprve jižní okraj je trochu zajímavější díky přístavu a kostelíku skrytému mezi domky ve svahu. Škoda, že je zavřený.
     Vracím se zpět na silnici a po ní obejdu jeden z pobřežních kopců a na jedné z odboček se vydávám opět dolů k moři. Tam už začíná další letovisko, známě pod názvem Dasia. Název v překladu znamená Les. A opravdu celá pláž je zde lemovaná stromy, pod kterými je možné se usadit a využít jejich stínu. Pláž samotná je spíše úzká a lemuje ji pěší promenáda, končící za obřím moderním hotelem s názvem Dasia Chandris. Mezi ním a pláží je tu pěkně upravený trávník a tak mu spousta rekreantů dává přednost před ležením na oblázkové pláži. Za hotelem se na okamžik opět vracím na silnici, abych ji po pár desítkách metrů znovu opustil a vydal se znovu k pobřeží, které je přímo u moře neprůchozí. Mezi okolními kopečky asi musí být nějaké malé jezírko, protože silnice náhle končí pod vodou. A nevypadá to jen na pár centimetrů. Spíše tak na půl metru minimálně. Tak tudy to opravdu zkoušet nebudu. Voda je kalná, není vidět na dno a jít tudy bosky by asi nebyl ten pravý nápad. Nezbývá než se otočit a pokračovat směrem k hlavnímu městu.
     Další odbočka k moři míří na pláž s názvem Dafnila. No tedy pláž je asi dost honosný název pro těch pár metrů štěrkopísku v zálivu s ne zrovna vábnou vodou. Kupodivu i tady pár lidí je. Daleko zajímavěji zde vypadá taverna nad mořem, která je celá ze dřeva. Jenže je zavřená. škoda, opravdu mne nalákala. a opět tu není jiná možnost, než se vrátit zpět, neboť zkratka k poslednímu cíli dnešního výletu – Gouvii po pobřeží nevede. Zato k němu vede čtyřproudá silnice. Sice jen kousek, ale opravdu tu mají dva pruhy směrem tam a dva pruhy směrem opačným. Pod touto silnicí se pak rozkládá zátoka s kostelem Agios Ipapánti. Ten obdobně jako jeho protějšek pod Kerkyrou – Vlacherna je vystavěn na maličkém ostrůvku spojeném s pevninou úzkou hrází. Kostelík pochází z roku 1713 a je velmi oblíben mezi dvojicemi uzavírajícími manželství. Kolem něj je zahrada s několika palmami a spoustou květin. Ve chvíli kdy sem přicházím tu není ani živáčka, mám tedy možnost udělat pár fotek a chvilku posedět a pokochat se pohledem na zátoku.
     Celkově mne pobřeží dnešního výletu moc nezaujalo. Ještě tak nejhezčí to bylo v Barbati, dál na jih už bych si dovolenou asi nevybral. Posedím tu asi hodinku a pomalu se vydám k nejbližší autobusové zastávce. Jako první mi přijíždí modrý autobus městské linky spojující Dasii s Kerkyrou. Není tak pohodlný jako zelené autobusy, zato však jezdí častěji. I v něm prodává jízdenky průvodčí a cesta mezi Gouvií a Kerkyrou stojí 1 euro. Jeho hlavní nevýhodou však není nepohodlnost, ale to, že z pobřeží zahne do vnitrozemní části města a tam staví na spoustě zastávek. Konečná stanice je pak na hlavním náměstí kousek nad autobusovým nádražím. Stačí jen seběhnout pár desítek kroků a jste tam, kde vás ráno autobus vyklopil z vašeho letoviska. Mně stačí jen trochu popoběhnout a doženu ten, co mě zaveze až na známou křižovatku. Odtud už dojdu pěšky domů. Tady odložím věci a už tradičně zamířím do Malibu na večeři. Tradiční řecký špíz pod názvem suvlaki a k němu jedno točené pivko zakončují další můj den na Korfu. Tedy kromě chvilky popovídání a potom závěrečného drinku už doma na balkóně.