Den pátý: výlet na jih do Kavosu

     Ta včerejší okružní vycházka mne docela zmohla, takže si dnes trošku přispím a vstávám až po deváté. Chvilku zvažuju dnešní program a nakonec se rozhoduji pro trochu poklidnější výlet na jih do Kavosu. Autobus z Kerkyry vyjíždí v 10 hod, předpokládám, že do Argirades mu to bude trvat zhruba 45 minut, s mírným zpožděním by tam mohl být řekněme asi v 11. Takže vyrazím zhruba ve stejný čas jako autobus, to by mělo stačit na to abych ho v pohodě chytil. Nechce se mi tentokrát se plahočit do kopce a tak zamířím na opačnou stranu, kolem hotelu Golden Sands, kapličky a místní turistické centrály Star Travel na křižovatku, na které hlásí cedule, že do Kerkyry je to odsud 32km. Sem to mám od ubytování necelých 7 minut a odsud na zastávku autobusu na hlavním tahu do Kavosu to jsou údajně 3km. Alespoň dle delegátky jisté nejmenované cestovky, se kterou jsme byli v Georgiosu loni. Schválně zapínám stopky na mobilu a mírně přidám do kroku. Silnice se točí podél ještě několika obchůdků a pár novějších ubytování až tradičně zástavba končí a cesta protíná jeden z mnoha olivových hájů. Za 24 minut jsem na hlavní. Tak buď mám v pozadí vrtuli, nebo to rozhodně nejsou 3km 🙂 Cestou mne míjí lehce opožděný autobus Kerkyra – Agios Georgios a zpět, který má v Georgiosu nejdůležitější zastávky u Kapličky, u Hotelu Brouskos a na křižovatce s odbočkou na Kerkyru.

     Můj autobus si dnes dává na čas, je 11:15 a nikde nic, až jsem si začínal myslet, že ten propočet byl nějaký mylný a že mi stihl ujet před nosem. Čekám tu na něj totiž sám. 11:22 přeci jen přisvištěl. Mimochodem – zastávky tu jsou místy dost mizerně označené, dost často je cedulka jen v jednom směru a jízdní řády buď chybí úplně, nebo obsahují jen úvodní a konečnou zastávku a čas odjezdu z místa startu. Pokud chcete nastoupit někde po trase, musíte tedy čas odhadovat. A pokud je zastávka jen na druhé straně silnice, prostě si na ten který jede vaším směrem mávněte, on vám zastaví. Místní autobusy jsou poměrně rozmanitých typů, od těch nejmodernějších až po už trochu omšelé co mají něco za sebou. Všechny jsou v kombinaci barev bílá nebo krémová a zelená (proto se jim také říká Green bus), obvykle se zřetelným označením cílové stanice na předním skle. Ty modernější mají označení cílové stanice elektronicky, ostatní jen papírovou cedulkou jako u nás. V každém z nich spolu s řidičem cestuje i prodavač jízdenek. Pokud máte objemnější zavazadlo, i třeba trochu větší batoh, „průvodčí“ vystoupí a otevře vám bez debat zavazadlový prostor i když je jinak vůz prázdný.

     Na rozdíl od nás se většinou nastupuje zadními dveřmi, které jsou zhruba uprostřed autobusu. Zajímavé na těchto prodavačích jízdenek je, že si vždy dobře pamatují komu už jízdenku prodali a komu ještě ne a to bez ohledu na to, jak moc je autobus zaplněný. Bravurně se dokáží proplést mezi hroznem stojících cestujících a vždy neomylně zamíří k tomu, kdo ještě jízdenku nemá. Každý průvodčí má pak v ruce malé desky v nichž má zastrkané bločky jízdenek podle jejich předtištěné hodnoty a z kterých vám vždy odtrhne ty, co dají dohromady celkovou sumu požadovanou za přepravu. Cena se pohybuje od 1,20€ do 3,30€ za celou cestu podle délky trasy mezi výchozí a cílovou stanicí. Pokud pak nastoupíte někde v průběhu cesty jako já, určí se cena zjevně odhadem:-) Takže se vám může stát, že za stejnou cestu zaplatíte pokaždé jinou částku.

     Cestou na jih projíždíme přes Argirades, Perivoli, Lefkimi a zhruba s dvacetiminutovým zpožděním (nic neobvyklého) dorážíme v cca 11:50 do Kavosu. Na malém náměstíčku už netrpělivě přešlapuje hrozen dopravy chtivých Angličanů, kteří se houfně vrhají k autobusu jen co přijede, málem by ho ani nenechali otočit a nás co jsme právě přijeli vystoupit. Že je Kavos městečkem převážně mladých angličanů, poznáte hned. Všude anglické nápisy, sem tam hlouček rozveselených teenagerů, mnohdy už v tuto dobu značně posilněných alkoholem…tady Řecko nenajdete. A tak se moc nezdržuju a vyrážím ven z městečka směrem k jihu, k asi 3km vzdálenému mysu Asprokavos a k troskám kláštera Panagia Arkoudilas nebo jak říká anglicky psaná směrovka „Monastery of The Blesed Virgin Mary“ z roku 1700.

     Olivovníky, zpočátku lemující neasfaltovou cestu, postupně mizí a nahrazují je husté macchie a cypřiše. Cesta chvilku stoupá vzhůru, pak zase klesá dolů aby nakonec vystoupala nad útesy, pod nimiž se otevírá volné moře. Po trase mne míjí několik aut, která nakonec zase míjím já, odstavená na menších parkovacích plochách podél cesty. Minu odbočku vpravo k pláži a pokračuji dál, směrem ke klášteru. Pokud sem náhodou vyrazíte autem, vřele doporučuji odstavit auto na prvním možném místě a zbytek dojít pěšky, protože povrch je docela hrbolatý a při pokračování dost riskujete podvozek svého zapůjčeného přibližovadla. To ale zjevně netrápí Polskou dvojici, která si sem vyjela na výlet zapůjčeným jeepem. Nejprve je potkávám znovu u trosek kláštera, kde to jen tak prolétnou a už zas mizí cestou dál. Já se ale nejprve trochu zdržím a prolejzám troskami. Vypadá to tu jak po výbuchu, nebo jako po větším zemětřesení. Povalené rozpraskané zdi, zbytky střechy v sutinách, jen zvonice, vstupní brána a kousek schodiště zůstaly jakž takž zachované. Nedbám moc na výstražné cedulky varující před nebezpečím a přelézajíc přes sutiny, zkouším udělat pár záběrů. Zpoza jedné hromady na mne vykoukne ještěrka, krátce zapózuje pro objektiv a hned zase mizí mezi kameny. Před bývalou vstupní branou si pak udělám chvilku přestávku na cigárko a mezitím než dokouřím pozoruju chvilku mravenčí dálnici. Je na ní provoz jak mezi Prahou a Brnem. Spořádaně jeden za druhým, v jednom pruhu ti co něco nesou do mraveniště, v druhém ti co se vydávají pro nový náklad.

     Teplota opět vesele vystoupala ke třicítce, takže by to chtělo skutálet se někudy šikovně k vodě a trochu se osvěžit. Údajně to tudy má jít projít dál, k menší, téměř liduprázdné pláži. Tak to zkusím, protože vracet zpět do Kavosu se mi ještě nechce. Vydávám se tedy po mírně se zužující úvozové cestě. Tudy před chvíli projeli ti Poláci s jeepem, opravdu docela odvaha. A za chvíli je i potkávám jak se vracejí. Na chvilku se zastavíme, popovídáme a oba mne přesvědčují, že dál to nevede, že nemá cenu abych šel dál. Říkám, že nevadí, že to zkusím projít až kam to půjde a když to nepůjde, tak se vrátím. Cestička se dál zužuje až je z ní úzká pěšinka. Autem to tudy opravdu dál nejde, ale po svých…naprosto bez problémů. A za chvilku už vylézám na široké cestě, padající poměrně prudce dolů k moři. Pár minut a jsem na pláži. Opravdu je tu téměř liduprázdno, jen asi 8 lidí se tu opaluje nebo koupe. Moře je tu klidnější než na západě, ale vlnky jsou přeci jen větší než na východním pobřeží. Tak hurá do vody, pláž je písčitá, voda příjemně teplá. Po vykoupání ještě projdu celou pláž na obě strany kam až to jde. Na západním okraji ji ukončuje osamocené skalisko, za kterým pokračuje další pláž, na východním potom je ukončena ostrými kameny. Ještě jednou se vykoupu a zhruba po druhé hodině se vydám zpět do Kavosu.

    Trochu si projdu centrum letoviska, ale žádné velké zajímavosti tu nenacházím. Zabrousím i do jednoho z větších obchůdků pro pití a trochu porovnám ceny s Georgiosem. Není to tu nijak výrazně dražší, spíš mi připadá že se tu drží na té spodnější hranici cenového rozpětí. A pak že prý se tu ceny přizpůsobují Angličanům a vše je tím pádem dražší. Houby s voctem, prostě někde jsou „podnikavci“ co chtějí vydělat víc a někde opravdoví obchodníci co vědí, že pokud mají rozumné ceny, přijdou jim tam lidi víckrát než ke konkurenci.

     V ulicích moc živo není, zato je živo v různých pubech, hospůdkách a klubech kde jede buď živé vysílání nebo alespoň nějaký ten film na velkých obrazovkách. Tedy živo….spíš plno, než živo, mnozí z teenagerů jen tak posedávají před obrazovkami, po ruce oblíbený alkoholický nápoj a skelnýma očima se snaží alespoň občas zaostřit na děj na obrazovce. Večery tady asi opravdu musí být veselé. Tohle prostředí mne nijak zvlášť neláká a tak zamířím raději na pláž.

     Ta je tu oproti restauracím podstatně prázdnější, písčitá, sem tam olemovaná chaluhami. Písek je spíš tmavší a vstup do vody vypadá hodně pozvolný. Na hladině se v mírných rybníkových vlnkách pohupuje několik desítek různých lodiček a plavidel. Projdu téměř celou zhruba čtyřkilometrovou pláž, udělám pár fotek, cestou pak poklábosím se zvědavou rodinkou Yanis, která na zdejší pláži provozuje školu vodního lyžování a paraglaiding nad mořem.

     V jedné taverničce se zastavím na frapé (cena 1,70€ je přijatelná) a protože už mne tu nic moc nedrží, před pátou zamířím zpátky k autobusu. Ten má naštěstí opět asi 10 minut zpoždění. Kdyby jel přesně, mohl bych mu akorát zamávat. Takhle jsem v 17:45 zpět na křižovatce na Georgios a v poklidu dojdu i s nákupem v půl sedmé „domů“. Osprchnu se, připravím si věci na zítřek, udělám si rychlou večeři a zajdu na chvilkový pokec s Jitkou do Star Travelu, kde má „úřední hodiny“. Chvilku si popovídáme, pak se s ní ještě domluvím, aby na mne případně zítra, kdy je naplánovaný polodenní výlet do hlavního města (je v ceně zájezdu), v Kerkyře nečekali, pokud bych to nestíhal, že se nějak dopravím. Na závěr se ještě zajdu trochu projít po Georgiosu a kolem půl jedenácté se vracím zpět na oblíbený večerní drink a posezení s knížkou na balkónku. A kolem půlnoci usínám.