Den osmý: přes Kerkyru do Glyfady a na Myrtiotissu

     Dneska jsem si trošku přivstal. Budíček v 5:30, udělám si kafe abych to líp snášel, sbalím věci a vyrážím směr křižovatka na první ranní autobus do Kerkyry. Ten vyjíždí v 6:10 z Kavosu, podle odhadu tu bude kolem sedmé. Pro jistotu kdyby jel dřív trochu přidávám do kroku a v 6:35 jsem na zastávce. Jsem tu první a odhad příjezdu byl správný. Místní, co vyrážejí do práce, se teprve kolem 6:45 začínají trousit. Je nás tu 6, ale pro tři ještě před příjezdem autobusu zastavuje auto, takže nakonec jedeme jen tři. Autobus se cestou docela pěkně plní, vypadá to, že už začala škola a tak je v autobuse docela živo. Obzvlášť ve chvíli, kdy jedné z dívčin asi nesedla snídaně, nebo se ještě nestačila po prázdninách aklimatizovat na místní dopravu. Naštěstí jsou tu na to zjevně zvyklí a tak dostává urychleně od průvodčího modrou igelitku z jednoho z balíků uskladněných nad klimatizací a bez nehody pokračujeme dále.

     V Kerkyře jsme zhruba kolem osmé a protože přípoj do Ermones, dnešního výchozího místa, mi jede až za víc jak hodinu, vydávám se mezitím na malou vycházku po městě. Beru to přes hlavní náměstí do uliček staré Kerkyry a na Spinadu, kde chci přefotit reliéfy na památníku připojení Jónských ostrovů k Řecku, z roku 1864. Reliéfů je 7 a každý z nich zastupuje jeden z ostrovů. Bohužel vandalové se najdou i na Korfu a tak jsou všechny počmárány nápisy. U Korfu mi to vadí nejvíc, protože jeho motiv jsem už loni chtěl použít jako znak svého „Průvodce po ostrově“. No, snad to půjde vyretušovat. Času je ještě dost, tak se ještě zastavím na náměstíčku Platía Dimarhíou u staré radnice a zkouším udělat pár novějších záběrů. Teprve pak se vracím zpět na nádraží.

     V 9:00 je hodina „H“, kdy se rozjíždějí autobusy do všech stran ostrova. Můj autobus však podle jízdního řádu jede až v 9:15, tak jen v poklidu a s úsměvem sleduji okolní ruch a občasné zmatené pobíhání cestujících při hledání toho svého autobusu. Úsměv mi začíná tuhnout ve tváři teprve tehdy, kdy zjišťuji, že dopravní prostředek do Ermones se někam vytratil. A tak i já začínám zmateně obcházet okolní pozůstavší autobusy a hledám kam že mi ho místní dopravce ukryl. Zbývá ještě jeden co je připraven k odjezdu, nápis však žádný, šofér taky nikde, jen jedna lehce znervóznělá cestující vystupuje z útrob a taktéž marně pátrá po tom pánovi, který má usednout za volant. Ten dochází v poklidu až téměř před půl desátou a na dotaz zda jede do Ermones odpovídá „Ochi, Agios Gordis.“ Tak a teď jsem nahranej. Jak mi došlo později, zjevně ten co jel do Ermones odjížděl s cedulí Glyfada a pak teprve asi pokračoval do Ermones, to už jsem ale nestačil postřehnout. Takže co se dá dělat, změna plánu. Ermones asi vypustíme a vezmu to jen do Glyfady. Je po půl desáté, další spoj na Glyfadu jede v 11. Času mám dost, tak alespoň přetahám fotky na databanku a vyčistím kartu. Jak se ukáže později, byl to dobrý nápad. Tentokrát si tu mrchu jednu zelenou pohlídám a už mi neujede. A tak s mírným zpožděním, nebo spíše s větším předstihem podle původnímu plánu, jsem v poledne v Glyfadě.

     Trochu si projdu okolí, skulím se z pěkného kopečka na pláž a vyrazím na její jižní okraj udělat pár záběrů. Pláž je tu pěkná, písčitá a jsou tu i docela pěkné vlny, takže se samozřejmě cestou zastavím a jdu se vykoupat a zařádit si ve vlnách. Když lezu ven z vody, jedna neposedná vlnka mi pěkně podrazí nohy a já si ustelu jak širokej, tak dlouhej. A samozřejmě mi při tom uklouzne „Do pr…“. Kousek vedle mne stojí dvě dívčiny a řehtají se, až jim slzičky tečou. Ani se jim nedivím, taky bych se asi smíchy neudržel sám sebe vidět. 🙂 Zjevně mi rozuměly a tak se dáme do řeči a chvilku si popovídáme. Je jim tak kolem 16ti let, jsou tam s rodiči, ti ale dnes odjeli na výlet autem do hlavního města. Holkám se nechtělo a tak si užívají. Já zas povídám o tom co na ostrově dělám, že projíždím Korfu a dělám fotky pro svoje CDčko. „Jé a neudělal bys nám pár fotek jak tu blbneme ve vlnách?“, ozve se od té starší. „Víš, u nás se ještě stále fotí na film a foťák opatruje táta a ten nám žádné takové fotky neudělá.“ Říkám sice, že kromě své dcerky moc lidi nefotím a ani to moc neumím, specializuju se spíš na krajinky, ale to jim vůbec nevadí, chtějí mít nějakou památku. „Tak ju, zkusíme to, nečekejte ale žádné zázraky.“ Souhlasí a tak trochu popojdeme tam kde jsou největší vlny a už letí do vody. Kolem není skoro nikdo, takže nikomu nevadí a nikdo nám neleze do záběru. Jdu kousek stranou aby mi fotky nekazilo sluníčko a za chvíli cvakám jeden záběr za druhým. Docela pěkně se rozjely, vyvádějí jak moje malá Míša. Za pár minut se na chvilku zarazí, chvilku si něco špitají a….horní díly plavek letí dolů a po chvilce na mne z vody koukají i bílé zadečky. Mrknou na mne, jestli jsem nepřestal fotit (nepřestal, když to je s jejich souhlasem, tak proč 😉 )a už zas hravě padají do vln, proplouvají jimi, cákají na sebe…Vydrží to skoro půl hodiny. A mně se za tu dobu podaří pár opravdu povedených fotek, které by klidně snesly i ostřejší kritiku. Pak se ještě ve vodě zase obléknou a jdeme zpět k našim věcem. Ještě mne poprosí abych tyhle fotky nikde neukazoval a nedával je na internet aby z toho náhodou neměly nějakou nepříjemnost. Říkám, že to je samozřejmé, že to už taknějak patří k etice profesionála. A i když profesionál nejsem, tak se jím alespoň snažím být chováním. Pak už si jen vyměníme adresy a rozloučíme se. Na kartě mám ještě dost místa a tak ani nestahuju fotky na databanku. Chyba, velká chyba, mohl jsem si ušetřit spoustu problémů s dalším zážitkem o pár hodin později.

     Pomalu vystoupám nad Glyfadu a mířím k Mirtiotisse, údajně jedné z nejhezčích pláží ostrova. Silnice stoupá docela prudce vzhůru, vždy po pár metrech se točí téměř o 180° a ze mně za chvíli leje, jak kdybych vylezl z vody. Tady by se hodila lanovka. Nebo alespoň schody přímo vzhůru. Ale kdepak nic takového tu není. Cestou mne míjí červené autíčko domorodců. Babi si s vnoučaty vyrazila na pláž. Když zastavuje, myslím si v první chvíli, že se chce optat na cestu, ale kdepak. Babi je podnikavá a snaží se mne přesvědčit, že místní okolí je tím nejhezčím na které na ostrově můžu narazit, že tu v okolí jsou tři krásné pláže – v Pelekasu, Glyfadě a Mirtiotisa a abych šel k nim, že mě levně ubytuje v pěkném studiu. Svojí lámanou angličtinou jí vysvětluju, že bydlím v Jižním Georgiosu a že tam to pro mne je jedno z nejhezčích míst na ostrově. Babi oponuje tím, že v Ag.Georgiosu je sice pěkně, ale že tam je moc draho, že u nich bych určitě ušetřil. Docela ji zklamu tím, že už mám ubytování zaplacené a že stejně za pár dnů už odlétám domů. Tak mi dává alespoň telefon a mail, kdybych si to příště rozmyslel a nejel s cestovkou, ať se jí určitě ozvu, že budu na 100% spokojen. Bohužel později se mi povedlo ten lístek někde vytrousit. S tím se s úsměvem loučíme a já opět vyrážím na další cestu.

     Před odbočkou na Mirtiotissu zatáčím na poměrně širokou cestičku do jednoho z olivových hájů s tím, že se podívám jestli se tudy nedostanu k útesovitému pobřeží, které odděluje tyhle dvě známé pláže. Cestou míjím pár zřícenin starých domů, jednoho přátelského oslíka a pár pěkných i když mnohem chudších domečků než v turistických oblastech. U jednoho z nich na mne vykoukne přívětivá vrásčitá tvář téměř devadesátiletého staříka a zve mne na čaj. Takovéto pozvání, které jde přímo ze srdce, se samozřejmě neodmítá a tak za chvíli už sedíme na zápraží a snažíme se dorozumět. Samozřejmě je zvědavý jako Rákosníček, vyptává se, odkud jsem, jak se mi na Korfu líbí. Když padne slovo Praha, celý se rozzáří. Prahu zná, i když už je to několik desítek let kdy tam byl. Ještě si stále pamatuje slova Ahoj, jedno pivo a český guláš. Jeho živá očka září jako kdyby právě vyhrál milion. A už se zvedá a hrdě mne vede do svého domečku. „Tak pojď, chci ti něco ukázat.“ Docela zírám, čistě uklizená kuchyňka, vymydlená podlaha, v malé ložnici bezvadně ustlaná postel a nad ní obrázek Hradčan a Karlova mostu. Dívá se na mne jako by chtěl říct „Vidíš, nekecal jsem, opravdu Prahu znám.“ Tak mne překvapil, že úplně zapomínám, že by to stálo za pár fotek. Pak ještě chvíli posedíme a i když se mi nechce, musím zase dál. Loučíme se už jako staří přátelé a já mám zase o jeden prima zážitek na Řeckou pohostinnost ve svém srdci navíc. Tahle téměř tříkilometrová zacházka opravdu stála za to.

     Vracím se zpět k silnici a tentokráte už mířím přímo k Mirtiotisse. Odbočka k ní je už jen kousek a za chvíli se kulím prudkou cestičkou dolů k pobřeží. Cestou mne míjejí ještě jezdci na koních. Docela to tedy těm koníkům nezávidím. Takový krpál a ještě musí vézt lidi. Nejprve se chci podívat ke klášteru ze 14. století, který má být na opačném konci pláže vzdálený jen pár minut. Po cestě ale narážím na pobořený plot a o kousek dál cedulku „Pozor pes“. Tak se psy tu nemám zrovna nejlepší zkušenosti, před pár lety po mně jeden pečlivě hlídající vořech na pláži pěkně vystartoval a to jsem šel jen okolo. A protože jsem už docela vyplivnutý, mávnu nad tím rukou a jdu se na chvilku uložit na pláž s tím, že případně později to ještě zkusím se sem vrátit. Nesmím zapomenout podotknout, že Mirtiotissa je považována za oficiální nuda pláž. V dalším vyprávění to totiž bude hrát poměrně velkou roli. Je tu kolem docela dost lidí, pravá část pláže hned u cesty je spíše obsazena těmi méně odvážnými, ale i mezi nimi se sem tam nějaký ten naháč vyskytne. Levá je potom plná nudistů. Nechce se mi hledat místo na té uzounké pravé části a tak mířím až dozadu k pramínku vody, který teče zhora jako malá přírodní sprcha. Shodím věci i oblečení a hurá schladit do vody. I tady jsou docela pěkné vlnky, takže se tu dá dobře si v nich zaskákat. Je tu i malé občerstvení, kde mají jak vychlazené, tak i teplé nápoje a dokonce tu prodávají domácí med. Dám si jedno frapé na povzbuzení a jdu si i s ním zpět sednout na ručník. Pomalu upíjím a rozhlížím se po pláži. Sakra tady by to stálo za pár fotek, je to tu opravdu pěkné, ale foťte na pláži kde je to samý naháč. A čekat až se pláž vyprázdní, to nemůžu, už bych se musel domů dostávat stopem a to se mi moc nechce. Jak se tak rozhlížím, tak zjišťuju, že si tu s tím až zas tak moc lidi hlavu nelámou. Zaregistruju celkem pět foťáků, většinou u starších chlapů. Sem tam se zatváří, že fotí svoje drahé polovičky, občas jim ale foťák „ujede“ stranou a na fotce zjevně končí i někdo jiný než se právě tvářili že fotí.

     Ještě dvakrát se ponořím do vln a protože už se blíží půl šestá, což je tak akorát čas k odchodu balím pomalu věci, vytahnu foťák a jdu udělat pár záběrů. Ač se snažím nepoprudit lidi kolem sebe a hledat záběry kde mi tam nikdo nevleze, přecijen tak úplně se mi to nepodaří. Protože už mám na sobě boty, nechci riskovat, že mi je smočí nějaká divočejší vlnka (prostor mezi vodou a těmi pár lehátky co tu jsou rozestavěné je hodně úzký – procházím mezi lidmi a samozřejmě foťák jsem si neschoval do brašny, když chci udělat ještě pár záběrů z opačná strany a tak ho nesu v ruce skloněný objektivem dolů. Mám ještě takový blbý zvyk, mám neposedné ruce co nevydží chvíli v klidu a pořád si s něčím hraju. A jak mám v ruce foťák, tak si na něj lehounce poklepávám prstem. Obojí mi v zápětí přinese menší problém. Dojdu na konec pláže na kameny, udělám ještě pár záběrů a najednou se přede mnou objeví nějaký mladík a vyrukuje na mne s tím, že jsem fotil jeho přítelkyni. Chvilku na něj koukám jak z jara. No jestli se mi připletla pod objektiv, je to možné, ale snažil jsem se aby na žádné z fotek nikdo moc nebyl. On ale upřesňuje, že když jsem procházel mezi těmi lehátky, tak že jsem určitě mačkal spoušť. To samozřejmě popírám, nemám důvod k tomu abych to dělal. Sice pár pěkných ženských na té pláži bylo, to ano, ale fotit je takhle drze, na to nemám povahu. On si to ale nějak nedá vyvrátit a chce fotky vidět. V tu chvíli ve mně docela hrkne. Sakra, vždyť já tam mám ty dvě kočky z Glyfady. To mu přeci nemůžu ukazovat, zvlášť když jsem jim to slíbil. Tak říkám slušně, ale přitom dostatečně odmítavě ať se nezlobí, že ne. Tak se ještě chvilku dohadujeme napůl anglicky, napůl česky, docela rozumí i dokáže trochu mluvit. Když zjistí, že mne nepřesvědčí začne vyhrožovat zavoláním policie a odchází.

     No tohle mi ještě chybělo ke štěstí. Že si zrovna zasedl na mne sakra. Okolo něj se fotilo o 106 a on vyjede na mě i když jsem v tom nevinně. To je zas úlet teda. Raději vyklízím pole a šplhám přes těch pár kamenů zpátky na cestu, že se odsud vypakuju. Tohle mi teda za to nestojí. Na cestě bleskurychle zvažuju co s tím. Zdejší zákony po téhle stránce neznám a riskovat nějaké výlety na místní policejní stanici, za to mi to teda nestojí. Takže nedá se nic dělat, fotky Glyfady i těch dvou krásek oželím. Třeba se mi je ještě večer podaří obnovit přes PDAčko, kde mám prográmek na obnovu smazaných fotek. A když ne, tak se tam vypravím ještě některý ze zbývajících dnů. Tři stisky tlačítka a karta je prázdná. V duchu to ale ve mně vře. Kvůli takové blbosti a nějaké paranoidní ženské riskuju celodenní úlovek. Za těch pár metrů nahoru a z toho rozčilení jsem se zpotil, jak kdyby mi někdo polil hlavu vědrem vody. A protože mi pot z čela teče do očí a pěkně to štípe, sundavám batoh a hledám papírovej kapesník abych se alespoň trochu otřel. Jen stačím vyrazit dál, už se zas za mnou žene ten mladík a opět se začínáme dohadovat. Znovu mu to vysvětluju, že tohle prostě nedělám a že se mu něco zdálo. A aby byl v klidu, že jsem tedy na jeho žádost všechny ty fotky smazal. Zbývá vlastně jedna, kterou ještě stíhám udělat než mne dožene. Domluva je těžká, přecijen až tak úplně všemu nerozumí a tak nás stačí dohnat i ta jeho přítelkyně, která mu pak překládá. Docela hezká slovenka a hned na mne spouští taky, co jsem to fotil a jak a proč atd. Tak jí to vysvětluju znovu a polopatě. Dávám jí i svou navštívenku, což bych samozřejmě neudělal kdybych neměl svědomí čisté. Tedy až na těch pár fotek z Glyfady, ale ty se jich netýkají a tak jsem v celku v klidu. Dokonce tomu jejímu dávám foťák do ruky aby se přesvědčil, že tam prostě nic takového není. Zkoušejí to i tak, že jsem vyměnil kartu jak jsem se zastavoval. Na to jim s klidem můžu říct, že žádnou jinou nemám a jestli myslí, že tenhle foťák umí zapisovat fotky na papírové kapesníky, tak neumí. Tahle jedna karta mi prozatím plně dostačuje. Nakonec mi bleskne hlavou, že vlastně mám ještě malou šestnáctku, ale ta je na focení nepoužitelná, mám na ní jen knížky v PDAčku. Ale už to nijak nerozebírám. Mladík se chce vracet zpět abych si to tedy dofotil, když jsem to smazal, ale na to už fakt nemám náladu ani čas. Autobus na mne čekat nebude. Nakonec si beru zpět foťák, dává mi ho vcelku bez odporu, přecijen takovou drzost, že by s ním něco provedl nemá. A v tu chvíli se zase dožeru já, protože ten moula mi pro jistotu smazal i tu jednu fotku co jsem ještě stihl udělat. Grrr. Mno stejně jsem je zjevně nepřesvědčil, oba odcházejí s tím, že jedou tedy pro policii. Nad tím už mávnu rukou, ať je po jejich, když si myslí, že to pomůže. Nasedají na motorku a odjíždějí. Ve mně to ale ještě docela bublá. Než se vyškrábu tou strmou cestu vzhůru, tak mne to docela přejde. Pomalu se tomu už v duchu začínám usmívat. Vidíš troubo, poučení pro příště, na nuda prostě foťák nevytahuj. Ani tehdy, když to vypadá v pohodě. Za pár minut mne opět míjí jejich motorka. A žádnou polici v závěsu nevezou. Přecijen si trošku oddechnu. Znovu se otočí, dojedou až ke mně a čekám další kolo dohadů. Tentorkát to je ale jinak. Dívčina si to rozmyslela a jde na to trošku přes city. „Podívej, nám je jedno, cos fotil, koho si nafotil, ale pokud jsi nafotil i mne, tak tě prosím abys ty moje fotky smazal a nikam je nedával.“ Odpovídám sice ještě trochu podrážděně, ale přeci jen už daleko klidněji. „OK, znovu ti říkám, že tebe jsem úmyslně nefotil, stejně tak nikoho z lidí co tam byli. To že se mi tam sem tam někdo připletl, to prostě neovlivním. Musel bych tu být v době kdy na pláži nikdo není a na to to mám do svého ubytování moc daleko. Neznám zdejší zákony, třeba by to opravdu někomu vadilo a mně to za to nestojí, řešit nějaký takový problém. Fotky jsou smazané, můžu si je přijet udělat kdykoli znovu, takže tohle mne fakt netrápí. Kdybych svědomí čisté neměl, tak ti svou navštívenku nedám, takže můžeš být opravdu v klidu.“ Být tam poblíž nějaký bar, tak je pozvu na drink a vysvětlím jim proč jsem těch pár fotek na Mirtiotise dělal a proč vlastně jsem ty fotky smazal. I jim pošlu klidně jedno ze svých CDček ať vidí, že ani na něm ani, na ukázkovém webu se nic takového jako nahotinky neobjevují. Bar tam není a tak se po chvilce už vesměs v klidu, dokonce i s pozdravem loučíme.

     Za pár minut už sedím na zastávce a čekám na autobus. Moje představa, že se z Mirtiotissy vyrojí dav cestujících a bude chtít dopravit do Kerkyry je mylná, po chvíli přichází jen jeden člobrda a nikdo jiný do Kerkyry nemíří. Přitom těch aut na a motorek parkovišti zas tolik nebylo. Asi to jsou všechno lidé z okolí. Kolem sedmé jsme v Kerkyře. Ještě jeden zajímavý poznatek. Cesta na Glyfadu stála 1,70€. Z Glyfady na Mirtiotisu to jsou 3km a jízdenka zpět je za 1,20€. To už je potřetí, kdy se setkávám s tím, že cesta zpátky mne vychází levněji než cesta tam:-) Mám hodinku času a tak vyrážím na hlavní náměstí do marketu pro pití. Před osmou nasedám do docela naplněného autobusu směr Kavos. Ten se dnes kapku courá, takže na křižovatce jsme něco po půl desáté. To už se bus vcelku vyprázdnil a průvodčí stanice vyvolává, takže není obava, že by někdo přejel ani přesto, že už je tma jako v ranci. se mnou vystupují ještě dva cestující, zjevně místní. Na oba tu totiž čeká někdo známý s přibližovadlem a rozváží je domů. A já zas nic. Tak si ještě došlápnu ty údajné tři kilometry, které nám tvrdila loňská delegátka jedné nejmenované cestovky. Asi jsem fakt dobrej, protože je zvládám za 23minut a to nemám pocit, že bych se někam hnal. 🙂

     Cestou ještě stíhám pozdní večerní nákup. Zavírá se až ve 23 hod, takže pohoda. Pak už házím doma do hrnce polévku a vrhám se na PDAčko a smazanou kartu. A za pár minut technika vítězí nad rozumem a vše je obnoveno zpět. Uff, oddechl jsem si. Nemusím to absolvovat znovu. Pro jistotu ověřuju jestli jsem to fakt nějakým omylem při tom poklepávání nezmáčkl mezi těmi lidmi. Ne opravdu ne, ta Slovenda může klidně spát. Po večeři ještě chvíli posedím s oblíbeným drinkem a padám spát. Byl to docela náročný den.

     Ještě poznámka pod čarou. Těm dvěma dívčinám jsem udělal obrovskou radost, fotky jejich řádění ve vlnách se opravdu vydařily.:-)