Den šestý: východní pobřeží, putování z Moraitiky až do Kerkyry

     Dnešní den začínám asi ve čtvrt na osm ranní kávou na balkónku. Věci na další z výletů mám připravené už od večera, jen jako obvykle pár minut zabere příprava pití a posbírání dobitých baterií do foťáku. A před osmou vycházím opět k zastávce autobusu na hlavní silnici, tentokráte však směřuji na opačnou stranu než včera, směrem k Messonghi. Sluníčku se dnes moc ven nechce, oblohou putuje víc mráčků, ale postupně se přeci jen vyjasňuje. Autobus z Kavosu má zpoždění jen pár minutek, a tak po deváté vystupuji v Messonghi. Tady mne trochu zmátlo, že autobus minul zastávku na hlavní křižovatce a zabočil vpravo. Následně se pak chvíli proplétal Messonghskými uličkami aby se po pár minutách opět na křižovatku vrátil a průvodčí vítězoslavně začal hlaholit na půl obce „Messonghiiii, Moraitikaaaaa, bus to Corfu!“

     Jsem tedy u cíle, respektive u startu, dnešní zhruba 25 km dlouhé cesty. Nechávám autobus za zády a vydávám se nejprve k jihu, prohlédnout si nejprve alespoň kousek Messonghi, než se vydám dále. Asi největší zajímavostí je zde stejnojmenná říčka, která rozděluje obě přilehlá letoviska. Druhou zajímavostí na kterou narazím je místní veřejný vodovod hned u silnice, ztvárněný v napodobenině antického stylu, kde se zrovna osvěžuje jeden z místních řidičů. Počkám dokud nenasedne do svého náklaďáčku a pak zkouším pár fotek. Není to moc jednoduché. Z té lepší strany mi do objektivu nakukuje slunko, z druhé pro změnu překáží sloup a nezbytné dráty elektrického vedení. Už si pomalu začínám zvykat, že u každého objektu který chci fotit v místě civilizace alespoň jeden drát prostě musí být. Nakonec cvaknu pár obrázků a v duchu si mumlám, že to v nejhorším zkusím pak doma vyretušovat. Ale jak se znám, dopadne to ve finále tak, že dráty na fotkách zůstanou, protože bych nedělal po zbytek roku nic jiného než retušoval. Nakonec nesnažím se dělat uměleckou fotografii, ale spíš dokumentární, tedy přiblížit ostatním co mohou na ostrově vidět.:-)

     Pak se ještě chvilku toulám křivolakými uličkami a na jižním okraji letoviska zamířím k moři. Na pobřeží udělám malou zastávku na doplnění kalorií v podobě malé čokolády, tekutin v podobě Tangu rozpuštěného v místní balené vodě a nikotinu, a po písčito štěrkovo kamenitém břehu se vydám zpět do centra letoviska. To je sice poměrně moderní upravené a čisté, ale koupání tady asi nebude nic moc. Mezitím se letovisko pomalu probouzí, někteří z jeho dočasných obyvatel teprve snídají v taverničkách u pobřeží, jiní už vstřebávají paprsky dopoledního slunka. Propletu se mezi připravenými lehátky a slunečníky a po pár desítkách metrů se ocitám u ústí říčky Messonghi. Most poblíž žádný není, takže nezbývá než se vydat proti proudu, až na hlavní silnici. Říčka je opravdu maličká, druhý břeh je coby člověk kamenem dohodil a to doslova. Oba břehy lemuje několik desítek menších plavidel, od rybářských člunů až po turistické lodičky. Při přechodu přes silnici mi bleskne hlavou název jedné z cestopisných knížek našich slavných cestovatelů, Hanzelky a Zikmunda, „Tam za řekou je Argentina“. Za touto říčkou samozřejmě není Argentina, ale Moraitika, na což vás upozorní i cedulka na okraji mostu.

     Počítám s tím, že dnes si ještě cesty po silnici užiju dost a dost, proto se při nejbližší příležitosti stáčím opět vpravo k pobřeží, skrz dva asi největší hotelové komplexy v Moraitice. Ten nižší má název MORAITIKA INN KORFU, ten vyšší MESSONGHI BEACH CORFU. Geograficky sice leží opačně než by turista očekával, ale jsou v jednom společném areálu plném zeleně a rozkvetlých záhonů. Za hlavními budovami je pěkně upravený park s desítkami malých bungalovů. Ty jsou šikovně popropojované vydlážděnými cestičkami, na nichž se prohánějí pod dohledem dospělých malí caparti v elektromobilech. Pláž je tu poměrně úzká, štěrkopísčitá, zastavěná slunečníky s rákosovými střechami. Vstup do vody je hodně pozvolný, pod vodou se však místy skrývají kameny a menší útesy. Vlny tu nejsou vlastně žádné. Postupně se místy pláž úplně ztrácí o kousek dál se mění na oblázkovou. Ta u dalšího hotelového komplexu končí trávníkem s vybetonovaným okrajem a polorozpadlými schodišti do moře nebo několika dřevěnými moly z nichž vedou schůdky do vody. Na samotném konci tohoto komplexu je pak malá tavernička s vyhlídkou na moře. Bohužel je oplocená, takže nezbývá než se kousek vrátit zpět, projít na hlavní silnici skrz recepci a dál pokračovat po asfaltce.

     Cesta mezi Moraitikou a Kerkyrou není nijak zvlášť zajímavá. Obyčejná hlavní silnice spojující jih ostrova s hlavním městem se vine téměř po celou dobu podél pobřeží a zároveň pod úpatími okolních kopců. Sem tam vystoupá o pár metrů výš, místy zase klesá až téměř na úroveň moře. Pobřeží je zde téměř všude stejné jako v Moraitice. Štěrkovitý písek se prolíná s oblázky a sem tam vykoukne z vody nebo trčí ze břehu shluk větších kamenů a útesů. Místy je i malá plážička, ale na koupání to tu zrovna příjemně nevypadá. Zhruba po čtyřech km se dostávám do malé obce Agios Ioannis Peristeron. Malá vesnička s poměrně novou zástavbou pro ubytování, dvěma obchůdky a jinak nic zajímavého. Místní zvláštností je umělá písčitá pláž s vybetonovaným okrajem, aby se navezený písek na pláži udržel a neodneslo jej moře. Vypadá trochu jako obří pískoviště. Z jižní a východní strany je ještě rozšiřena o dřevěné molo se schůdky pro vstup do vody. Podle stavu betonu na severní straně to odhaduji, že moře a zub času už udělal na tomto uměle rozšířeném poloostrůvku své a než rozbitý beton opravovat, bylo jednodušší vybudovat kolem toto dřevěné molo, aby si na poškozeném betonu někdo neublížil. Udělám krátkou přestávku na nákup vychlazeného pití a mířím dále k severu. Cestou ještě míjím odbočku, kterou je možné překročit pahorky a dostat se do údolí říčky Messonghi, jenž teče zhruba rovnoběžně s trasou cesty. Rovnoběžně s touto trasou vede tímto údolím i vedlejší silnice na hlavní město. Já ale pokračuji dále podél pobřeží a tedy po hlavní silnici, na které je však provoz v tuto dobu docela malý.

     Dalších zhruba 7km, což je odhadovaná vzdálenost do Benitses míjím jen několik hotelů od těch honosnějších, až po ty spíše rodinného typu. Některé mají před sebou docela pěkně upravené malé oblázkové pláže a kupodivu i dost hostů. U některých je vidět, že sezóna pro ně v minulých dnech již skončila a domácí provádějí finální úklid před zazimováním. Na jedné z menších neupravených pláží udělám krátkou zastávku na osvěžení v poklidném moři a kolem půl třetí dorážím do Benitses.

     Benitses je asi největší obcí na jihovýchodním pobřeží Korfu. Asi 1400 stálých obyvatel zde žije převážně z turistického ruchu. Tato bývalá rybářská víska láká převážně mladší generaci holdující hlasité hudbě a nočnímu životu. V polovině září však ani zde moc živo není a uličky, obchůdky, taverny i úzká pláž jsou téměř vylidněné. V místním přístavu probíhají stavební úpravy a tak i zde kotví jen pár menších člunů. Na severním okraji pak míjím Muzeum mušlí. Chvilku propočítávám čas a pak s trochou lítosti pokračuji dál. Přecijen už jsou tři a do Kerkyry ještě daleko. Zhruba za hodinku zaznamenám první letadlo, mířící na přistání na letišti v Kerkyře. A o chvíli později se ocitám pod spodní bránou zámečku Achilleion a u zrenovovaného pozůstatku dřívějšího císařského přístavního mola s názvem Kaizers Bridge jemuž o pár metrů dále konkuruje taverna stejného názvu vystavěná na takové dost hrůzostrašně vypadající železné konstrukci. O pár set metrů dále v malé zátočině je pak další zajímavost, která by potěšila hlavně děti. Malý tobogán, kterým se dá sjet rovnou do moře. Já už dneska na koupání nemám nějak moc chuť. Jednak toho pomaličku začínám mít docela dost, jednak sluníčko si dnes vybírá oddechový čas a schovalo se za mráčky, které postupně pokrývají celé nebe.

     Udělám ještě jednu krátkou zastávku před vystoupáním do menšího kopečku, za nímž se přede mnou otevírá poloostrov Perama a výhled na Myší ostrůvek a stařičký klášter Vlacherna. Nafotím pár záběrů a stejnou cestou jako loni se vydávám podél malé pláže přes hráz oddělující lagunu Halikopoulou od otevřeného moře. Usadím se na hrázi a vychutnávám si vyhlídku jak na letištní dráhu tak na oba ostrůvky. Strávím tu téměř hodinu a za tu dobu stihnu i pár přistávajících a startujících letadel. Je to docela zajímavý pocit, sedět na místě, kde pár desítek metrů přímo nad vámi burácí letecké motory a klesá nebo startuje letadlo. Mám docela štěstí, protože mezi těmi co právě startují je i naše ČSA a vojenský speciál.

     Čas ale neúprosně utíká a tak nezbývá než zase hodit batoh na záda a vyrazit dál. Nejprve vystoupám vzhůru na vyhlídku Kanoni, jejíž název se traduje od kanónu umístěného sem kolem roku 1800 za napoleonských válek. Zkusím ještě v rychlosti pár záběrů na Vlachernu a ostrůvek Pontikonissi a na jedno startující letadlo a vydám se napříč Kerkyrou k přístavu na autobus. Cestou ještě zvažuji posečkat na nejbližší zastávce na městskou dopravu, ale nakonec si říkám, že to přeci nevzdám těsně před cílem. A tak díky své tvrdohlavosti alespoň ještě stihnu shlédnout část archeologického naleziště v Paleopolis. Po pravé straně zahlédnu základy starých římských lázní a po levé pozůstatky raně křesťanské baziliky z pátého století. Zbytky mozaik z podlahy této baziliky jsou uloženy v pravé výstavní síni u vstupu do Staré pevnosti. Bohužel čas příliš rychle uhání a tak nezbývá čas na bližší průzkum. Ten tedy odkládám na některou z příštích návštěv Kerkyry a tak nechávám po pravé ruce ženský klášter Agias Efthimias i nádherný park s malým zámečkem Mon Repos. Ten si zde nechal vystavět za své vlády lord vysoký komisař, sir Frederick Adam. Od roku 1864, po připojení Jónských ostrovů k Řecku, jej příležitostně využívala řecká královská rodina jako své druhé sídlo na Korfu. Roku 1921 se právě zde narodil budoucí choť anglické královny Alžběty II., princ Filip. V roce 1994 byl pak zámeček vyvlastněn díky vysokému daňovému zadlužení řecké královské rodiny, která žije od roku 1969 v exilu. A od roku 2001 je v zámečku umístěno Muzeum of Paleopolis, které shromažďuje historické prameny okolních antických pamětihodností spolu s historií tohoto zámku.

     Po pár desítkách metrů jsem opět na pobřeží a míjím malou umělou pláž pojmenovanou stejně jako zámeček, tedy Mon Repos. Je to asi jediná oficiální a volně dostupná pláž přímo v Kerkyře. Tady už to dobře znám, minulý rok jsme se sem s Míšou zatoulali při hledání místa na vykoupání. Za zatáčkou už na mne z dálky vykukuje Stará pevnost a Staré město. Po pobřežní komunikaci projdu ke Spinádě, kde ještě ve fofru vyblejsknu Maitlandovu rotundu a pak už jen ukládám foťák do batohu, neboť v té chvíli začne drobně krápat. Proběhnu Spinádou a známými uličkami Starého města a za 5 minut půl osmé dorážím do starého přístavu. Tady už se připravují k odjezdu autobusy s ostatními našimi rekreanty, kteří si nenechali ujít odpolední výlet do Kerkyry. Krátký pozdrav s Jitkou a už se nastupuje a vyjíždíme zpět do Agios Georgios. Ten poslední asi 1,5km jsem bral docela fofrem, takže toho mám opravdu plné zuby. Úplně mokré triko na zádech od batohu docela studí a navíc jsem si nešikovně sedl na místo kde je rozbitá klimatizace, která nejde ztlumit. Tak si potichoučku nadávám a doufám, že to neodnesu nějakým nachlazením. Naštěstí ne. Už za tmy přijíždíme do Georgiosu. Rychle se osprchuji a hladový jako vlčák se doplazím na dobrou večeři do Malibu. Dočerpám energii dobrou večeří a trochu vítamínu B v podobě dvou pivek, chvilenku popovídám s Gábinou a přesunu se na zbytek večera na balkónek. Tady už jen tak v klidu posedávám se sklenkou Ouza a nechávám odpočinout upajdané dolní končetiny. A asi kolem půl jedné se příjemně utahaný natáhnu na postel a během pár minut usínám.