Den třetí: výlet po pobřeží na jih

     Následující den se vydávám na druhou „zajížděcí“ vycházku, tentokráte opačným směrem, tedy na jih. Start kolem půl jedenácté, nebe je opět jako vymetené a mne čeká jeden z nejteplejších dnů. Procházím kolem Malibu na jižní okraj Georgiosu. Tentokrát se vyhýbám kamenům, obcházím je horem po cestě a kousek za nimi scházím dolů na pláž. Procházím kolem Agia Varvary a mířím dál na jih. Sem tam udělám menší zastávku na vykoupání nebo pár fotek a kolem půl jedné dorážím na konec pláže. Letos to tady moc dobře dál nepůjde, vlny zaplavují i tu uzounkou cestičku k maličkému přístavu kterému jsem kdysi dal jméno Pohřebiště lodí. (Oficiálně se to tu jmenuje mys Megahoro a místní sem chodí na lov mušlí a malých rybek, které po upražení chutnají výborně). Na pláži tu totiž najdete pár zpola pískem zasypaných člunů v různém stádiu rozpadu. Ta poté ještě pokračuje pár set metrů dál a končí útesy a kamením. Dnes je úplně liduprázdná. Na chvilku zase zastavím na vykoupání a udělám první pokus o překonání těch útesů a zkouším pokračovat dál.

     Zpočátku to docela jde. Je i vidět podle stop v písku mezi kameny, že tudy nedávno někdo procházel. Postupem času je to ale čím dál obtížnější, až narazím na místo, kudy už to dál nejde. Nemít foťák, nebo nebýt rozbouřené moře, asi bych to zkusil dál vodou, nebo se protáhnout tou škvírou co je pod tím obrovským šikmým kamenným blokem, který brání v další cestě. Takhle nezbývá než to vzdát. Tudy to prostě dnes nepůjde. Vracím se tedy zpět na pláž a zkouším to cestičkou vedoucí vzhůru. A přitom hledám, jestli tu někde nevede pěšinka nad útesy. Sem tam jsou nějaké náznaky, ale ty vždy po pár metrech končí. A prodírat se tím křovím, kterým je svah porostlý, to by chtělo minimálně dlouhé džínové kalhoty. Bez nich bych byl za chvilku jak jehelníček a krev by ze mne crčela jak z vodotrysku. Ty křoviska mají totiž většinou pěkně ostré a dlouhé trny.

     Tak tedy stoupám pomalu vzhůru po cestě do nádherného, zjevně mladého, olivového háje. Kruci, proč je ta cesta tak příkrá, vždyť ten kopec nemá mít víc jak 135m. Sluníčko pěkně pálí a ja za chvilku odfukuju jak parní lokomotiva. Hlavní cestička vypadá, že je i docela používaná, jsou tu stopy od nějakého čtyřkolového přibližovadla. A každých pár metrů odbočka. Tedy to je ale bludiště. Cesta se víceméně stáčí podél pobřeží, dokonce jde i chvíli po vrstevnici a po pár stech metrů začíná i klesat dolů. Pak ale prudce uhýbá opět k vrcholu a míří do vnitrozemí. Tak tam se teda štrachat nebudu. Zatáčím na jedné z odboček která se však posléze téměř ztrácí mezi olivovníky. Dávám pozor abych nešlapal po sítích a pro jistotu trošku dupu. Mezi stromy se na slunečných místech občas totiž vyhřívají hadi. A opravdu se mi podaří jednoho z nich vyplašit. Srdíčko se rozbuší, oči se zalesknou a lovecké pudy, byť lovce beze zbraní, se hlásí o slovo. Bohužel dupu až moc, takže než stačím vytáhnout foťák, had je dávno v trapu. Chvilku po něm v okolí opatrně pátrám, ale kdepak. Už je fuč. Tak se ještě vracím zpět na poslední křižovatku a zkouším to vedlejší cestičkou. Končí stejně, mezi stromy. Pokud tudy vede nějaká stezka na další pláž, znají ji pouze místní. Dnes už to prostě dál nepůjde.

     Trochu zklamaně se vracím zpět dolů na pobřeží. Dole shodím věci a hurá do vody. Chvilku se jen tak povaluju ve vlnách pak se nechám osušit sluníčkem a vydávám se na cestu zpět. Za „Pohřebištěm“ mi jedna hravá vlnka lehce smáčí boty.No co, však to uschne. Na pláži pod Varvarou si ještě najdu vesměs opuštěné místo a chvilku se nechám ošplouchávat mořem. Mezitím botky oschnou a tak před pátou hodinou zamířím k Agia Varvaře. Tam ještě udělám pár obrázků a poklidnou procházkou se přesunu na své oblíbené místečko k pramínku. Tady se mi podaří udělat pár docela pěkných záběrů sluníčka mezi mraky a po překročení kamenů i docela hezký západ. Trochu si hraju s expozicí, takže z toho vycházejí zajímavé fotky i když samozřejmě neodpovídají skutečnosti.

     Jak tak zjišťuju, tak jsem jeden z posledních kteří odcházejí z pláže. Trochu to nechápu, proč většina lidí odchází mezi čtvrtou a pátou, když ještě teď je nádherně teplo. Vždyť přeci máme dovolenou a není kam spěchat. V 19:48 slunko definitivně mizí a já něco po osmé dorážím do svého ubytování. Udělám si večeři, tradičním rituálem vyženu komáry a jdu se ještě na chvilku cournout po Georgisu. Po návratu si připravím věci na zítřejší den „D“, první větší plánovaný výlet, chvilku posedím na balkónku a po půlnoci zapadám do postele.