Alžbětina krása:

     Sebevědomí čerpala Alžběta také z toho, že její krása neuvěřitelně rozkvetla. Pověstná krása císařovny Alžběty se rozvíjela velmi pomalu. V dětství byla spíš drsným, chlapeckým stvořením s kulatým selským obličejem. Za největší krásku platila její nejstarší sestra Helena. Ve věku na vdávání (tj. 14 – 15 let) byla sice rozkošná, svěží, sportovní, ale ještě ne zcela vyvinutá a trochu melancholická, ale to jí však dodávalo zvláštní půvab. Sisi od prvního dne svého manželství hladověla, byla často unavená, velmi chudokrevná. To vše jejímu vzhledu neprospívalo. Její postava se žensky zaoblila především díky třem porodům v prvních čtyřech letech manželství. Mnoho pohybu a stálé odtučňovací kúry jí však uchovaly štíhlou, půvabnou postavu. Ta se denně proměřovala, až 3x denně byly zjišťovány míry a váhy, které se zapisovaly do zvláštní knihy. Vyrostla v této době na 172 cm, čímž přerostla o několik cm i svého manžela. Alžbětina váha zůstala po celý život dosti stálá: vážila kolem 50 kg. I její míra kolem pasu se po celý život sotva změnila: měla neuvěřitelných 50 cm. Tento svůj proslulý štíhlý pas zdůrazňovala tak silným šněrováním, že často nemohla ani popadnout dech. Zachované míry kolem boků (62 – 65 cm) ovšem vzbuzují pochybnosti, zřejmě se tenkrát měřilo výš.
     Císařovniny odtučňovací kúry, které pěstovala celý život, sloužily kromě jiného také k tomu, aby se nemusela účastnit společného rodinného stolování. Alžběta si nechávala své dietní pokrmy servírovat ve svých pokojích. Byly to podle denní doby ledové mléko, syrová vejce, tokajské víno, šťávy ze zeleniny nebo ze syrového hovězího masa. Císařovna principiálně proti dobrému a vydatnému jídlu nic neměla. Když byla na cestách se svými sestrami, padaly všechny dietní zábrany. Velmi ráda jedla čokoládu, krémové dorty, sorbety a zmrzlinu a kromě toho měla ráda šampaňské. Za svůj život vyzkoušela stovky diet a neustále sbírala informace o všech metodách hubnutí.
     Prostí lidé brzy rozpoznali krásu mladé císařovny, u dvorské společnosti to měla Sisi ale těžší. O samotě na Madeiře a Korfu si uvědomila svou mimořádnou krásu. Na Madeiře měla Sisi velkého ctitele – hraběte Imre Hunyadyho, na němž si mohla vyzkoušet sílu svého sex-appealu. Nikdy ale nepřekročila určité meze, vždy zůstala nedotknutelnou chladnou kráskou, která se nechala jen zbožňovat a nikdy nikomu nepovolila ani sebemenší sblížení. K ženám naopak uměla být velmi srdečná, milá, sesterská. Ale oblíbila si jen krásné ženy jakéhokoliv společenského postavení. Sisi si založila v 1862 v Benátkách album krásek, jehož nejčastěji zobrazovanou ženou byla Alžbětina sestra Marie Neapolská, „hrdinka z Gaety“.
     Pověst o mimořádné kráse začínala Alžbětě působit potíže. Při každém veřejném vystoupení musela Sisi snášet zvědavé a kritické pohledy diváctva. Při Alžbětině vrozené skromnosti a plachosti tato veřejná vystoupení vyvinula opravdový strach před cizími lidmi. Úzkostlivě a křečovitě se snažila skrývat své vady na kráse, hlavně své špatné zuby. Alžbětina nejistota byla tak silná, že při hovoru otvírala rty co nejméně, aby zuby neukazovala. Její výslovnost byla proto nanejvýš nezřetelná, sotva srozumitelná a navíc tak tichá, že to bylo spíše šeptání než mluvení. Bylo s ní opravdu obtížné udržet konverzaci. Tato mlčenlivost a málomluvnost byla hodnocena jako projev nedostatku inteligence. Sisi vycítila tento negativní úsudek a stáhla se ještě víc ze skutečného nebo zdánlivě nepřátelského okolí.
     Jak Alžběta stárla, tím namáhavější byl její boj o udržení její slavné krásy. Podařilo se jí stálým hladověním zůstat štíhlá, ale péče o pleť byla velice složitá. Prostředky, jimiž se Alžběta snažila uchovat svou krásu, byly noční obličejové masky ze syrového telecího masa, v době jahod jahodová maska, teplé koupele z olivového oleje k zachování vláčné pleti. Spala často s vlhkými šátky na stehnech a pila strašnou směs z pěti nebo šesti bílků se solí. Když se dostavily první příznaky stáří, chtěla si udržet svou proslulou krásu násilím. Mučila své štíhlé tělo po celé hodiny gymnastickými cvičeními – na bradlech, na kruzích, s činkami a závažím všeho druhu. V každém zámku, který obývala, si dala zařídit tělocvičnu, které denně pilně využívala. Úspěch hladovění a cvičení se nedal přehlédnout, téměř 30 let byla její krása nedostižná. Vystoupení čtyřicetileté císařovny na velkých plesech vyvolávalo dojem pohádkové nádhery.

Alžbětiny vlasy:

     Alžběta pečovala o svou krásu výlučně pro sebe, pro udržení svého sebevědomí. Nepotřebovala vychutnávat obdiv davu. Považovala své tělo za umělecké dílo. Její krása jí dávala pocit vyvolenosti, odlišnosti. Alžběta líčila neteři Marii Larischové, jak si ošklivila dobu svých těhotenství, která dočasně znetvořila její souměrnou postavu. Čas od času ji dokonce přemohla nepřirozená nenávist vůči vlastním dětem: „Děti jsou prokletím ženy, protože ničí její krásu, která je největším darem božství.“ Snad nejvíc pečovala Sisi o své nádherné vlasy, které přecházely z tmavě plavé do kaštanově hnědé a během let dosáhly délky až na paty. Císařovnu vždy rozladilo, když jí vlasy vypadávaly, byla špatně učesaná nebo měla nesympatickou kadeřnici. Proto si našla svou oblíbenou kadeřnici Fanny Feifalikovou (v dvorním divadle). Alžběta považovala své vlasy za korunu své krásy, na kterou byla velmi pyšná. Ještě v 50 letech neměla jediný šedivý vlas. Denní česání považovala za posvátný obřad. Po skončení obřadu česání musely být Alžbětě předloženy vyčesané vlasy na stříbrném podnose. Podle císařovniny nálady a podle množství vypadaných vlasů následoval trest, leckdy i ve formě políčku. Váha záplavy vlasů byla tak velká, že z ní měla Alžběta často bolesti hlavy. V takových případech zůstávala ráno po celé hodiny sedět ve svých komnatách s vlasy zavěšenými na stuhách do výšky, čímž se zmenšila tíha vlasů a k rozbolavělé hlavě pronikl vzduch. Během každodenního dvouhodinového česání absolvovala Alžběta např. písemná cvičení, přičemž plnila listy papíru s dětskou horlivostí. Psala velmi rychle, při držení pera křivila prsty. Upřeně sledovala papír a špičku pera. Písmenka se ale hrnula nespoutaně a překotně. Pak dělala velké kaňky fialovým inkoustem, jemnými pijáky poházenými kolem ní osušovala každou stránku, bušíc na ně dlaní ruky.

Přirozenost:

     Alžbětin styl v módě byl zdrženlivý, nikdy se neoblékala nápadně, ale vždy vybraně a vkusně. Odmítala parfémy a líčidla. To náleželo k Alžbětinu ideálu krásy: pro ni bylo krásné především štíhlé, zdravé a půvabné tělo, světlá pleť a nádherné vlasy. Milovala přirozenost a odmítala lesk kočičího zlata. V 1865 při jednom dvorním diner Sisi řekla náhle svým tichým, příjemně znějícím hlasem: „Já jsem tak nešikovná,“ přičemž zrudla. Rozlila na ubrus sklenku římského punče. Císař jí hned přišel na pomoc a byl tak galantní, že převrátil další skleničku, načež nastal velký zmatek. Hned přinesli ubrousky a škoda byla napravena. Stejně okouzlující vedle červenání byl i její přirozený, trochu rozpačitý smích, jímž příhodu doprovázela, zatímco ostatní setrvali v uctivém mlčení.

Denní režim:

     Sisin denní režim v 70. a 80. letech byl neobvyklý. Vstávala v létě kolem páté, v zimě kolem šesté hodiny. Nejdříve absolvovala studenou koupel a masáž, pak cvičení a gymnastiku, skromnou snídani, potom česání. Tuto dobu využívala ke čtení a psaní dopisů či ke studiu maďarštiny. Pak přišlo oblékání (buď v šermířský nebo jezdecký kostým). Na oblékání (příležitostně i několikrát denně) potřebovala Sisi až tři hodiny. Jen slavné šněrování trvalo hodinu, dokud nebyl vytoužený vosí pas dostatečně tenký. Kvůli tenkému pasu se od 60. let vzdala kupř. spodniček a nosila jen tenké spodky z nejjemnější jelenice. Tyto neslýchaně náročné přípravy na reprezentaci byly stále obtížnější a namáhavější, a proto se Alžběta čím dál tím víc vyhýbala tomu vystupovat jako první reprezentační osoba říše. Tyto činnosti vyplnily dopoledne. Její často jen z trošky masové šťávy sestávající oběd končil během několika minut. Posléze následovala několikahodinová procházka či spíše namáhavý dlouhý pochod. Kolem 17. hodiny nastalo nové převlékání a česání a pak si přišla Marie Valerie hrát. Bylo-li to nevyhnutelné, objevila se Alžběta kolem 19. hodiny při rodinném diner – tam viděla svého muže, většinou jedinkrát za den. Alžběta z něj odcházela jak nejdříve mohla.

Sympatie k Uhersku:

     Alžbětiny sympatie k Uhersku pramenily nejprve z její opozice k vídeňskému dvoru. Žofie naléhala, aby se i mladá císařovna chovala k Čechám s vděčností – především aby se naučila česky. Ale právě proto, že toto přání pocházelo od Žofie, nedostala se Sisi v tomto jazyce daleko. Stěží uměla české číslice, nepříliš se jí dařilo přednášet krátké naučené proslovy v češtině. Tím zajímavější se pro ni stávali Uhři. Po návratu z Korfu v únoru 1863 prosadila Sisi svou vůli a zajistila si pravidelné vyučování v maďarštině. Žofie ani Franz Josef jí to nechtěli dovolit s odůvodněním, že maďarština je stejně příliš těžká, že se jí Sisi nikdy nenaučí, když už měla s češtinou takové problémy. Tento odpor Sisi tím víc povzbudil. I vévodkyně Ludovika, Alžbětina matka, byla podobného názoru. Proto zavládlo nad Sisinými rychlými pokroky velké překvapení. Alžběta byla velmi pyšná na své jazykové znalosti. Přestože perfektně mluvila maďarsky, s maďarským pravopisem měla až do konce života problémy.

Ida Ferenczyová:

     Tyto pokroky se nedaly připsat jen jejímu učiteli maďarštiny, duchovnímu profesoru Homokymu, nýbrž především něžnému uherskému děvčátku, které si císařovna v 1864 přivedla do své blízkosti, Idě Ferenczyové. Až do Alžbětiny smrti zůstala Ida nejbližší důvěrnicí o čtyři roky starší císařovny. Znala všechna její tajemství, obstarávala její nejsoukromější korespondenci, byla pro ni nepostradatelná. Dodnes je záhadou, jak se dostala na vídeňský dvůr. Jisté je, že Ida byla důvěrnicí uherských liberálů, kteří pracovali pro vyrovnání, především Gyuly Andrássyho a Franze Deáka. A příchod Idy na vídeňský Hofburg byl počátkem Sisina nadšeného angažování pro uherské vyrovnání. Ida zůstala uzavřená, šikovně se vyhýbala všem klepům, byla přímo tělem i duší oddána své vládkyni a přítelkyni Alžbětě (a to i po její smrti). Během svého života dovolila císařovna proniknout do své blízkosti jen několika málo lidem. Ida Ferenczyová byla jako jedna z mála odměněna tykáním a Alžběta si ji zamilovala jako sestru. Koho Alžběta poctila tím, že mu projevila svou přízeň, od toho očekávala, že jí zachová věrnost.
    Sedmadvacetiletá císařovna trávila denně mnoho hodin se svou novou předčitatelkou. Maďarština se stala čímsi jako tajnou řečí těchto dvou žen, téměř nikdo jí na vídeňském dvoře nerozuměl. V červnu 1866 si dala Ida poslat z Uher Deákův portrét s vlastnoručním podpisem: „…důvěrně říkám, že si to přeje Její Veličenstvo, nesmí se to ale nikdo dovědět.“ Deákův obraz visel až do Alžbětiny smrti nad její postelí v Hofburgu.

Před uherským vyrovnáním:

     Císařský pár se v lednu 1866 vydal na několikatýdenní cestu do Uher. Program návštěv byl pro císařský pár namáhavý. Přestože Alžběta ve Vídni velice vzdychala nad každým oficiálním přijetím a považovala je za obtěžování a omezování osobní svobody, zde v Uhersku se disciplinovaně podřídila své úloze královny. Svobodomyslnost, přímočarost a otevřeně projevovaný temperament uherské aristokracie (např. v podobě čardáše či „napůl nahé toalety dam“, což bylo trnem oku Vídni), to pro Alžbětu bylo magnetem, který ji přitahoval. Přesto i zde v Budapešti Sisi onemocněla a musela zůstat 8 dní na lůžku – k žalu mnoha lidí. Po pětitýdenním pobytu se císařský pár vrátil počátkem března zpět do Vídně. Ale Sisi chtěla co nejdříve znovu do Uher. Vymyslela s Idou plán, že svou obvyklou letní léčbu tentokrát uskuteční v uherských lázních Füred na Balatonu.
     Vážná politická situace v říši vyvrcholila krutým krveprolitím u Sadové 3. 7. 1866. I Alžběta byla touto situací znepokojena. S těžkým srdcem odřekla své léčení ve Füredi, stejně jako pobyt v lázních Kissingen. Císařovna byla v těchto dnech plných starostí ve Vídni po boku svého muže. Teď konečně zapomněla na své soužení, rozmary a postonávání. Měla dokonalý přehled o politických a vojenských událostech. Císařovna byla od rána do večera na nohou, aby poskytovala útěchu mnoha raněným, které přivážely vlaky na vídeňské Severní nádraží. Její nasazení oceňovala tchyně i veřejnost. Při návštěvách špitálů se však nedalo přehlédnout, že se císařovna zdržovala déle a častěji u uherských vojáků.

Vyrovnání s Uherskem:

     Mezitím pruská vojska postupovala denně blíž k Vídni. Na dvoře se balilo, nejcennější věci se přepravovaly do Uher. I Alžběta opustila 9. 7. 1866 Vídeň a odjela do Budapešti. Po třech dnech se vrátila do Vídně pro děti, které teprve dopravili z Ischlu do Vídně. Žofie se nad dočasným útočištěm pohoršovala. Bylo jí velice nepříjemné, že se právě Uhersko mělo stát útočištěm císařské rodiny. Ona osobně zůstala v Ischlu. Sisino rozhodnutí jet právě do Uherska bylo politickou akcí nejvyšší důležitosti. K pozornost vzbuzujícímu gestu císařovny došlo při loučení na nádraží ve Vídni: políbila veřejně ruku svému na všech stranách ponižovanému manželovi. Obliba Františka Josefa totiž klesla u válkou a bídou sužovaného obyvatelstva na nejnižší bod. Kolovala pověst, že císař Maxmilián se vrací z Mexika a převezme regentství v Rakousku. V této situaci stála jinak tak kritická císařovna plně po boku svého muže. Po příjezdu do Budapešti byla císařovna s dětmi nadšeně uvítána. Každodenními, stále energičtějšími dopisy naléhala na svého císařského manžela; podporovala uherské požadavky a nutila Františka Josefa k řešení. Gyula Andrássy dovedl v Alžbětě velmi obratně vzbudit pocit, že je zachránkyní Rakouska (a Uherska). Za celý svůj život nepsala Alžběta nikdy tak dlouhé dopisy svému muži jako nyní. Formulace jejích politických přání se rovnaly vydírání. František Josef ustoupil, ačkoliv Sisina neústupnost v požadavcích ohledně Uherska roztrpčovala císaře a silně zkalila jejich manželské soužití. Alžběta pracovala s neuvěřitelným fanatismem a energií jen pro jeden cíl: pro uherské vyrovnání. Sisin egoismus šel ještě dál. V době nejvyšší nouze a nejnutnější šetrnosti projevila naléhavé přání koupit v Uhersku zámek. Císařovna se nestarala o to, že válkou poničené a hladovějící obyvatelstvo teď muselo bojovat i s rozsáhlou nezaměstnaností, viděla jen své pohodlí a potřebu co nejlépe se zabydlet v milovaném Uhersku. Chtěla proto zámek na venkově: Gödöllö. Císař jí toto tak vytoužené přání kvůli nedostatku peněz odmítl. Na císařovy narozeniny 18. 8. 1866 se musela Sisi dostavit do Vídně, za což jí František Josef téměř poníženě děkoval. Děti zůstaly v Budapešti. Alžběta se vrátila hned zpět, 19. 8. byl totiž svátek sv. Štěpána, uherského zemského patrona. Mezitím se i v Uhrách rozšířila cholera. Přesto Sisi, která měla vždy takovou starost o své zdraví, zůstávala s dětmi v Budapešti. Až počátkem září odjela Alžběta s dětmi do Ischlu a pak do Vídně. Císař navštívil koncem října válkou těžce zpustošené Čechy. Alžběta ho nedoprovázela, nepociťovala povinnost projevit se v těchto nešťastných dobách také jako dobrá královna Čech.
     Uhři poukazovali stále jen na bezpráví, které se na nich císař v 1848 dopustil. I zde císařovna zaujala rozhodné stanovisko. Bez pochybností kritizovala tehdejšího Františka Josefa. Současně se ale pokoušela velmi obratně překlenout staré spory. Císař se opět ocitl mezi dvěma ženami, Žofií a Alžbětou. Alžběta ukazovala své pohrdání Vídní. Šlo-li o oficiální přijetí, měla bolesti zubů nebo hlavy. Neobjevila se ani na bohoslužbě Vzkříšení o Velikonocích. Skvěla se ale v plné kráse, když se u dvora ukázal nějaký Maďar. Svému císařskému manželovi se stávala záměrně vzácnou, vnucovala mu svou vůli.
     12. 3. 1867 byla obnovena uherská ústava, z císařství rakouského se stalo nyní dvoustátí Rakousko-Uhersko se dvěma hlavními městy, dvěma parlamenty a dvěma vládami. Deák a Andrássy děkovali Alžbětě a nazvali ji Krásnou Prozřetelností pro uherskou vlast. Vyrovnání bylo jejich společným dílem. Chystala se korunovace Veličenstev.

Korunovace:

     Ceremoniál čtyřdenních korunovačních slavností byl tak složitý, že byla nutná důkladná zkouška s Veličenstvy. I přesto, že to byly uherské korunovační slavnosti, představovaly pro ni nepříjemnou povinnost a s největší radostí by se jim vyhnula: „Korunovace bude strašné utrpení…“ Během generální zkoušky přišla zpráva o tragické smrti osmnáctileté arcivévodkyně Mathildy, nejmladší dcery arcivévody Albrechta. Na oficiální smutek ale nezbylo mnoho času. Jedině dvorní ples a slavnostní představení v Národním divadle byly odřeknuty.
     Podle staré tradice bylo úkolem královny, aby vlastnoručně opravila korunovační roucha. Tentokrát byla oprava zvlášť nutná, protože korunovační insignie a roucha po revoluci v 1848 Kossuth zakopal, a než byla objevena, ležela čtyři roky ve vlhké zemi. V uherských novinách se bylo možno dočíst, že Alžběta za podpory své desetileté dcery Gisely nejen zalátala slavnostní plášť sv. Štěpána, ale i děravé korunovační punčochy. Alžběta prý také opravila výplň Svatoštěpánské koruny a přizpůsobila ji obvodu hlavy svého manžela.
     Korunovační den byl stanoven na 8. 6. 1867, jehož nepochybným vrcholem byla královna; byl to její triumf. Dva akty milosti uvedly po korunovaci celé Uhersko do stavu nadšení. První byla všeobecná amnestie pro všechny politické prohřešky od 1848, jakož i navrácení všech zabavených statků. Druhý velký akt milosti byl provokací pro všechny Neuhry. Tradiční korunovační dar – obnos 100.000 zlatých – byl na návrh Andrássyho odevzdán vdovám, sirotkům a invalidům honvédské armády (uherské národní armády, která v letech 1848/49 bojovala proti armádě císařské). Velká část těchto císařských milostí měla svůj zdroj nepochybně v Alžbětině aktivitě.

Korunovační dary:

     Uherský národ věnoval královskému páru ke korunovaci zámek Gödöllö jako soukromou rezidenci. Byl obklopen asi 10.000 ha velkým lesním územím, které se výborně hodilo k honitbě. Tento dar byl Alžbětiným vítězstvím. Sisi mnoho měsíců v roce trávila v Gödöllö. Vyrovnání odplatila Alžběta i manželskou náklonností. Její dopisy Františku Josefovi v této době jsou plné něžností. Všechny dopisy svému muži a dětem už psala Sisi jen v maďarštině. Darem Alžběty Uhersku i jejímu muži byla její ochota vzdát se svého tvrdohlavého odporu a ještě jednou mít dítě. Tuto velkou oběť přinesla výhradně uherskému národu. Tři měsíce před očekávaným porodem se pak usadila v Budapešti, kde bylo vše připraveno k narození dítěte. Čím víc si císařovna získávala sympatie Uhrů, tím víc je ztrácela u obyvatelstva rakouských zemí.

Valeriino narození:

     22. 4. 1868 přišlo v Budapešti na svět Sisino nejmladší dítě, Marie Valerie. Úleva, že ne syn, ale darem byla Uhrům dána dcera, byla ve Vídni veliká. Ve Vídni se spekulovalo, že otcem je Gyula Andrássy. Otcovství Františka Josefa je ale nezpochybnitelné. Valerii nazývala Alžběta „jedináčkem“, bylo to její jediné dítě, které se rozhodla vychovávat zcela sama podle svého uvážení. Věnovala se svému nejmladšímu dítěti s převelikou, bezmeznou láskou. Chatrné zdraví malé Valerie udržovalo Alžbětino okolí v napětí, neboť ta reagovala nepřiměřeným rozčilením na každou bolest zoubků i na každé drobné zakašlání dítěte.

„Lýtková soutěž“:

     Alžbětina vítězství v polovině šedesátých let (Rudolfova liberální výchova a vyrovnání s Uherskem) a smrt císaře Maxmiliána v Queretaru zlomily Žofiinu životní odvahu. Stala se zbožnější a vzdala se boje proti Alžbětě. Žofie se energicky odmítala setkat s „vrahem“ Maxe, Napoleonem III., který přicestoval v srpnu 1867 do Salcburku, aby vyjádřil císařské rodině svoji soustrast nad smrtí Maxmiliána. Alžběta se také nechtěla setkání zúčastnit, neboť pociťovala příznaky těhotenství. Ale tentokrát její nářky nepomohly. Politické výsledky setkání byly velmi chatrné. Tím více pozornosti ale na sebe poutaly obě císařovny. Alžběta a Eugénie byly zřejmě nejkrásnější ženy své doby. Tyto ženy neprojevovaly na veřejnosti žádné přátelství, přesto si celkem rozuměly. Alžběta jednou v poledne navštívila nenápadně a docela soukromě císařovnu Eugénii. Hrabě Wilczek se pak stal svědkem slavné lýtkové soutěže, když i přes přísný zákaz přišel oznámit návštěvu Eugéniina manžela Napoleona. Obě císařovny si před zrcadly poměřovaly centimetrem lýtka, nejkrásnější, jaká se tehdy nalézala v celé Evropě.

Návštěvy ústavů:

     Své návštěvy v sirotčincích, nemocnicích a chudobincích císařovna odbývala sobě vlastním způsobem. Ani zde nedbala na dvorskou reprezentaci, na slavnostní přijetí, proslovy ředitelů. Přišla vždy neohlášena, v doprovodu jediné dvorní dámy. Šlo jí o to proniknout až k nemocným, přezkoumat, zda se s nimi dobře zachází a pečuje o ně. Tím sice císařovna rozhněvala vedení ústavů, měla ale obrovský úspěch u nemocných. Považovali ji za dobrou vílu, především pro její velmi prostý a lidský přístup při jednání s obyčejnými lidmi. Své návštěvy ale spojovala stále víc se zájmem o odlišnosti všeho druhu. Již jako mladá žena navštívila ve Veroně Ústav pro výchovu černochů. I její návštěva špitálu pro choleru v Mnichově v 1874 pramenila ze zvědavosti. Alžběta podala pro útěchu ruku jednomu mladíkovi, který zemřel několik málo hodin poté. Byla to táž Alžběta, jež z Vídně s mimořádnou opatrností prchala před cholerou. Stále víc dávala přednost ústavům choromyslných.

Alžbětino žertování:

     Tyto její zájmy byly považovány za pošetilosti. Svéhlavě se chovala i ve společnosti. Její mlčení při cercle bylo stále zřetelněji výrazem pohrdání. Její postoj byl považován za výstřední. Nepodřídila se pořádku dvora, dovolila si sem tam ironický žert, ba neváhala rozzlobit výsměšným úsměvem při rozhovoru své partnery, kteří ji dráždili svou strnulou etiketou. Všichni, kdo Alžbětu dobře znali, psali o její chuti dobírat si bezelstné lidi. Tak mohla často s nejvážnějším obličejem říkat zcela neuvěřitelné věci nebo hodit někomu na hlavu s okouzlujícím úsměvem nějakou elegantní hloupost, aby se pak pásla na jeho nechápavém obličeji. Kdo Alžbětu dokonale neznal, pro toho bylo občas těžké rozeznat, zda říká něco vážně, nebo žertem. Provokovala i tím, že za jízdy kočárem kouřila, což bylo kritizováno.

Giseliny vdavky:

     Čím méně se císařovna starala o své dvě nejstarší děti, tím byla aktivnější, když bylo třeba nalézt vhodného kandidáta na manželství pro patnáctiletou Giselu. Alžběta si neustále stěžovala na svůj osud, že byla provdána mladá, a přesto nedala své dceři žádnou naději s manželstvím počkat nebo dokonce jít vlastní cestou. Gisela nebyla příliš hezká. Evropské královské katolické rody neměly žádného vhodného prince, a tak se zase uvažovalo o Bavorsku, o deset let starším princi Leopoldovi. Jelikož se však vyskytly komplikace s Leopoldovým zasnoubením s Amálií Koburskou, musela Alžběta ještě zapracovat na zrušení svazku s touto princeznou. Zasnoubení s Giselou zanedlouho nestálo nic v cestě. Neví se, zda Alžběta nějak připravila svou dceru na manželství. Stejně tak se neví o žádném Alžbětině slovu, v němž by se projevila láskyplná náklonnost k nejstarší dceři.
     Krátce po Giselině zasnoubení zemřela arcivévodkyně Žofie, jediná osoba, která se starala o patnáctiletou nevěstu. Žofiino umírání bylo těžké a trvalo dlouho. Alžběta byla v této době v Meranu. Po zprávě o blížící se Žofiině smrti přerušila léčbu a odcestovala do Vídně. Ráno 28. 5. 1872 Žofie zesnula.
     Svatba Gisely v dubnu 1873 byla pro Alžbětu obávaným výstupem na veřejnosti. Nevěstě bylo šestnáct, nevěstině matce 35 let. Dcery si sotvakdo všiml. Avšak Alžbětin zjev ozářil slavnost. Na nádraží pak došlo k velké rodinné scéně na rozloučenou s novomanželi. Korunní princ Rudolf plakal nepřetržitě. Obě starší císařské děti vyrostly spolu tak odděleně od ostatní rodiny, že se velmi vzájemně sblížily. I Gisela při loučení vzlykala. Císař měl v očích slzy. Nejklidnějším člověkem byla Alžběta. Jediné pohnutí mysli, které ukázala, bylo to, že si přitiskla kapesník na oči. Tutéž duševní rovnováhu císařovna prokázala, když se o 9 měsíců později stala prvně babičkou malé vnučky Alžběty. Pozoruhodně chladná zůstala i při narození druhé Giseliny dcery. Císařovna neměla ráda batolata, vadil jí jejich pach. Měla je nejraději, když je neviděla a neslyšela. Rudolfovi (maďarsky) napsala: „Giselino dítě je zvlášť ošklivé, ale velmi čilé. Úplně se Gisele podobá.“

Světová výstava 1873:

     Několik týdnů po Giselině svatbě se ve Vídni konala další velká reprezentační akce: Světová výstava. Alžběta se jako tradičně chtěla takovýmto akcím vyhnout. Koncem července 1873 se Alžběta stáhla na zdravý horský vzduch do Payerbachu u Reichenau. Tentokrát označila Alžběta jako důvod svou pravidelnou měsíční „nevolnost“. Data jejího „trápení“ byla u dvora známá a při společenských událostech se na ně musel samozřejmě brát ohled. Alžběta vždycky nadělala kolem menstruace dost hluku a popisovala také ve svých dopisech (nejen Idě Ferenczyové, ale i manželovi) podrobně její průběh. Odřekla bez váhání svou účast na mnoha oficiálních podnicích, a to docela otevřeně a oficiálně. Navrhla i nyní svému císařskému choti vydatné zotavení a vyčítala mu, že se nechtěl podvolit. Alžbětina nepřítomnost ve Vídni vyvolala velký zmatek. Vždyť koneckonců byla hlavní atrakcí vídeňské Světové výstavy. Jen jedno Veličenstvo nebylo ochotno přijmout Alžbětiny důvody: perský šáh Nasredin. Jelikož se tento panovník a jeho družina chovali velmi nezpůsobně a nechtěli odjet, dokud císařovnu neuvidí, Alžběta se nakonec nad svým mužem slitovala a do Vídně přijela. Když ji Nasredin poprvé spatřil, zůstal před ní docela ohromeně stát, vytáhl své zlaté brýle a klidně si ji prohlédl od nejvyšší lokýnky až ke špičkám nohou. Šáh uspokojen mohl odcestovat a císařovna se po třech dnech vrátila do Ischlu.

Filozofování:

     V prosinci 1873 došlo k dalším oslavám – František Josef slavil 25 let své vlády. Císařovna byla nucena přerušit pro změnu tentokrát uherský pobyt alespoň na dva dny, a i v těchto dvou dnech byla nedostupná, jak jen to bylo možné. Dvůr ji za to opět samozřejmě kritizoval. Ospravedlňovala se tím, že vypočítávala chyby jiných – své tchyně, své první vrchní hofmistrové Esterházyové, celého vídeňského dvora. Alžběta se bránila plnit jak tradiční povinnosti ženy a matky, tak i povinnosti císařovny. Neměla ale čím vyplnit svůj volný čas. Byla blouznivec, jehož hlavním zaměstnáním je hloubání. Čím víc Alžběta upadala do hloubání a filozofování, tím víc se zvětšovala propast mezi ní a neúnavně činným císařem. O přímo bezútěšné nudě rodinných diners existují tucty svědectví. Nikdo nesměl císaře oslovit nebo jen tak něco vyprávět. On sám zatvrzele mlčel, neboť mu nebyl dán řečnický talent. U stolu dělal jen to, co měl: jedl, a to co nejrychleji a nejúsporněji. Když s jídlem skončil, sklízelo se ze stolu. Nebraly se ohledy na to, zda ostatní účastníci již dospěli k hlavnímu jídlu, nebo ne. Situace se nezlepšila, ani když byla u stolu císařovna, neboť ona jedla ještě méně než císař. Alžběta už dávno vzdala pokusy udržovat hovor u stolu. Zkoušela to ovšem také s nesprávnými tématy (např. o Schopenhauerově filozofii nebo o Heinových básních).

Relaxování v Gödöllö:

     Alžběta v 1873 absolvovala tolik reprezentačních úkolů jako nikdy předtím a nikdy potom. Teď potřebovala zotavení. Cílem bylo Gödöllö, kde především mohla jezdit na koni. Alžběta kolem sebe shromáždila elitu Rakousko-Uherských jezdců, mladé bohaté aristokraty – např. Nikolaus Esterházy, Rudolf Leichtenstein, Elemér Batthyány. Sisi pozvala do Gödöllö také svou neteř, baronku Marii Wallersee. Byla to velmi hezká dívka. Alžbětě se líbilo provokovat touto dívkou šlechtickou společnost. neboť kvůli své měšťanské matce byla neurozená. Alžběta si z ní udělala důvěrnici svých tajemství.
     Na vyjížďky si Alžběta natahovala přes sebe tři páry rukavic, nepostradatelný vějíř byl vždycky zasunut v sedle. Někdy se na vyjížďky převlékla za chlapce. Namlouvala si, že o tom nikdo v Gödöllö neví, opak ale byl pravdou. Hodně se mluvilo i o tom, že si dala v Gödöllö postavit manéž a pracovala s cirkusovými koňmi. I bavorské příbuzenstvo, které na takové věci bylo zvyklé od Sisina otce Maxe, žaslo, když malá Valerie pyšně vyprávěla, že maminka už umí na koni proskočit dvě obruče. Též se vyučovala drezúře. Císař manželčiny nápady přijímal rezignovaně, bral to i s humorem. Kromě lidí od cirkusu zvala Alžběta také špinavé, do různých cárů hadrů zahalené cikány. Milovala cikánskou hudbu a velkoryse a s úsměvem přehlížela všechny nepříjemnosti, které tyto návštěvy s sebou přinášely. Zato služebnictvo se cikánů bálo a strachovalo se, co všechno vyvedou a ukradnou.

První anglická cesta:

     V 1874 pozvala Alžbětina sestra Marie císařovnu do Anglie, kde si koupila lovecký zámeček. Oficiálním zdůvodněním císařovniny první anglické cesty bylo, že malá Valerie bezpodmínečně potřebuje pobyt u moře. Aby se Alžběta vyhnula politickým obtížím, cestovala pod jménem hraběnka Hohenembsová. Musela ale vykonat zdvořilostní návštěvu u královny Viktorie, avšak jen krátce předem ohlášená návštěva nebyla královně zrovna vhod.
     Alžběta největší část dne trávila v Anglii spánkem na pohovce. Obědvala ve čtyři a celý večer jezdila sama na koni, nikdy ne méně než tři hodiny. Při pobytu v Londýně si Alžběta vyjela do Hyde Parku, což vzbudilo značný rozruch. Prohlédla si Kabinet voskových figurín a ústav choromyslných. Navštívila také dalšího člena anglické královské rodiny, vévodu Tecka, ale vysmívala se jeho ženě: „… je nesmírně tlustá. Celou dobu jsem si představovala, jak musí vypadat v posteli.“

Ferdinandovo dědictví:

     29. 6. 1875 v Praze zemřel excísař Ferdinand a určil svého nástupce a synovce Františka Josefa dědicem svého majetku. Najednou byl císař bohatým člověkem, neboť Ferdinandovo jmění bylo nečekané. František Josef velkoryse zvýšil apanáž Alžbětě ze 100.000 na 300.000 zlatých. Kromě toho věnoval své paní 2.000.000 zlatých k osobnímu použití. Tento obnos představoval základ pozdějšího císařovnina značného soukromého jmění. Dosud žila jen ze své apanáže a pro každý mimořádný výdaj potřebovala souhlas svého chotě. Část svého majetku uložila u bankovního domu Rothschild ve Švýcarsku. Zajišťovala se tak předem proti možným nouzovým případům.

Sassetot 1875:

     Alžběta nyní již nepotlačovala svá přání. Chtěla jet do Anglie na hon na lišku jako účastnice. K tomu potřebovala nové koně, ty nejlepší, jaké bylo možno v Rakousku-Uhersku sehnat. Jako trénink jí posloužila několikatýdenní dovolená v Normandii v 1875 na zámku Sassetot, v jehož parku bylo místo pro mnoho anglických překážek. Dopoledne v Sassetotu byla vyhrazena plavání. Sisi ráda plavala. Plavání ale tenkrát pěstovaly jen obyčejné ženy. Většinou s ní plavalo několik dvorních dam, aby zvědavci na břehu nevěděli, kdo je císařovna. Odpoledne jezdila císařovna na procházku na koni a potom trénovala jízdu přes překážky. Císařovna byla toho názoru, že mimo hranice monarchie se nemusí podřizovat přísné disciplíně a může porušovat pravidla dobrého vkusu. Tak se např. během svých divokých projížděk na koni klidně řítila přes obdělaná pole, zvyk, s nímž by císař, chovající velký respekt k selskému stavu, nikdy nesouhlasil. Císařovna se dokonce podivovala tomu, že si na ni postižení stěžovali. V Sassetotu měla císařovna při jízdě na koni těžkou nehodu. Jejím následkem bylo dočasné bezvědomí a otřes mozku. Nehoda ale nebyla životu nebezpečná. „Jsem hrdá na to, že mohu dokázat, že mi srdce kvůli takové překážce nespadlo do kalhot,“ prohlásila Alžběta. Nepomyslela tedy na přibrzdění své jezdecké vášně, ba právě naopak. Malá Marie Valerie jí ovšem musela slíbit, že nikdy nesedne na koně. I přes všechna extempore náklonnost Františka Josefa k Alžbětě zůstávala nezměněná.

Druhá anglická cesta:

     Počátkem března 1876 dorazila Alžběta do Anglie. Tentokrát s sebou vezla i své jezdecké přátele. Takový mamutí podnik už nebylo možno zakrývat léčbou malé Valerie přímořským vzduchem. Tato druhá anglická cesta v 1876 byla cestou za zábavou a za sportem. Mohla od prvního dne užívat jezdecké hony. Jako její pilot byl najat jeden z nejlepších anglických jezdců, Bay Middleton. Třicetiletý rázný sportovec s proslule hrubým chováním vůbec nebyl nadšený svou úlohou řídit panovnici z kontinentu. Choval se zdráhavě a arogantně. Jeho nepříliš přívětivé výroky o císařovně se donesly až k Alžbětině sluchu. Ale ať byla jinak sebe citlivější, nehněvala se. Probudila se v ní zvědavost na toho namyšleného muže. Chtěla mu ukázat, že opravdu rozumí koňům a dovede na nich jezdit. Císařovnin vřelý vztah ke koním byl někdy silnější než její láska k lidem. Tento podsaditý, zrzavý, nedoslýchavý, o devět let mladší Skot byl jedním z mála lidí, od nichž si Alžběta dala bez odmluvy poroučet. Middleton byl mužem, který v Alžbětě vzbuzoval respekt – a to bylo u ní mimořádně mnoho. Směl ji chválit a směl ji kárat. Nakupoval také její koně, nejdražší v Anglii. V kruhu svých jezdeckých přátel byla Alžběta tak veselá, jak ve Vídni nikdy nemohla být. V Rakousku ji teď kritizovali všichni, i prostí lidé, které provokovala svými vysokými peněžními výdaji v cizině.

Třetí anglická cesta:

     V létě 1876 pozvala císařovna Middletona do Gödöllö. Žárlivější než císař však na Skota byli Alžbětini uherští jezdečtí přátelé. Middleton se necítil v Gödöllö ani přes Alžbětinu přízeň dobře. Koncem ledna 1878 cestovala Alžběta opět do Anglie. Jejím pilotem byl opět Bay Middleton. Tehdy tam byl i Rudolf. Alžbětina sestra Marie Neapolská roznítila roztržku mezi Rudolfem a Middletonem tím, že Rudolfovi sdělila klepy o údajném poměru jeho matky s Middletonem. Obě sestry se následně pohádaly a už se nikdy nesmířily. Z nevole a hněvu odřekla Alžběta účast na několika závodech a ulehla nemocná do postele – jako tak často v obtížných situacích. Pod vlivem těchto hádek ztratila Alžběta své nadšení pro anglický lov. Rozhodla se, že už nebude lovit v Anglii, ale v Irsku, opět s Middletonem.

Alžběta a zvířata:

     Odjakživa se Alžběta ráda obklopovala zvířaty, papoušky, a především obrovskými vlčáky a chrty, kteří přes císařské protesty pronikli do všech komnat císařského dvora a nevzdalovali se od Alžbětina boku. Toužila po tygrovi, ale toho od Františka Josefa nedostala. Místo toho si sama z trucu koupila opičku makaka, která teď stejně jako její oblíbení psi děsila dvorní dámy a panské a stala se družkou při hrách malé Valerie, jak to císařovna chtěla. Jenže opička byla churavá a chovala se v důsledku toho tak neslušně, že bylo nemožné ponechat ji delší dobu v pokoji v přítomnosti dam. Jak se Rudolf posměšně vyjádřil, opice byla propuštěna ze služeb. Brzy ale došlo k nové výstřednosti. Módou se stal Rustimo, znetvořený černoch, z kterého udělala Alžběta druha své oblíbené dcery Valerie ve hrách a dala je spolu dokonce vyfotografovat, aby nikomu u dvora neušlo toto kamarádství. Rustimo se v 1884 stal komorním ohlašovatelem, ale už za rok upadl v nemilost. V 1890 byl penzionován. Pro Alžbětu byl jen pouhou atrakcí, žertem, prostředkem k provokaci. Když už nereagoval tak, jak chtěla, nechala ho padnout a poslala ho pryč – jako opici, která se chovala neslušně. Pokud na svých cestách Alžběta někoho postrádala, nebyly to děti, ale oblíbená zvířata. „Největší obětí bude, že musím nechat doma svou Balerínu (oblíbeného koně),“ psala před jednou z cest.

První cesta do Irska:

     Když se Alžběta objevila oficiálně jako císařovna, její vyzařování bylo tak velké, že se i její nejostřejší kritici měnili v její obdivovatele. Tak tomu bylo např. při dvorním plese v 1879. Avšak takové chvíle byly stále řidší. Většinu času teď císařovně zabíraly přípravy na irskou cestu. Alžbětina vášeň pro jezdecký sport snad přece jen vznikla ze vzdoru proti císaři, který ji po 1867 držel stranou politiky. Rozhodně mu velmi rozzlobeně vyčetla: „Do politiky se už nebudu míchat, ale do těchto věcí (šlo o koně) chci přece jen ještě promluvit.“
     Politicky nebrala žádné ohledy. Její návštěvy Irska byly otevřenou provokací královny Viktorie. V Irsku vzniklo právě v těchto letech akutní nebezpečí povstání proti Anglii. Ale Alžběta chtěla jen jezdit na koni. Vše ostatní ji nudilo. Při projíždění Anglií odřekla písemně návštěvu u královny, aby poctila vícekrát svou návštěvou seminář Maynooth, jehož duchovní byli podezřelí jako proti angličtí agitátoři. V březnu 1879 došlo v Uhrách ke katastrofickým záplavám. Alžběta považovala za lepší, když se vrátí. V Irsku hojně rozhazovala jako dík za dobré služby krajkové kapesníčky, které ještě dnes mnohá irská rodina uchovává.

Stříbrná svatba:

     V dubnu 1879 slavil císařský pár stříbrnou svatbu. Císař prosil, aby se vyloučila všechna nákladná okázalost, a místo toho se myslelo na chudé. K jedné výjimce přesto došlo: město Vídeň uspořádalo svému císařskému páru slavnostní průvod. Komentáře ve Vídni nebyly moc přívětivé, především pokud se týkaly jubilantky. Jinde se slavilo 25 let ménage (domácnosti), ve Vídni ale 25 let manége (manéže). Uprostřed slavnostních zmatků se Alžběta tvářila většinou jako indická vdova, kterou mají spálit… Velké soirée v předvečer stříbrné svatby opustila císařovna již po čtvrthodině. Tato rodinná oslava byla pro císařovnu pouze velkým trápením a přítěží. Uprostřed vlastenecké radosti reagovala Alžběta zase jen jako soukromá osoba. Naříkala nad svým stářím i nad svým poklidným manželstvím.