Alžběta Rakouská (Sisi) – životopis – první část

Narození:

     V Mnichově v paláci vévody Maxmiliána na Ludwigstrasse se na vánoční svátky roku 1837 chystal porod vévodkyně Ludoviky. A přímo na Štědrý den, kterým toho roku byla neděle, se narodilo děvčátko, Alžběta Amálie Eugenie. A už při narození měla v ústech zoubek – „zoubek štěstí“. Díky těmto shodám náhod měla být dítětem Štěstěny. A matka Ludovika jí štěstí ze srdce přála. Sama jej nepoznala, manžel Maxmilián byl bohém a dělal si, co se mu zlíbilo. A navíc jí otevřeně dával najevo, že si ji za ženu vlastně ani nechtěl brát.

Dětství:

     Bavorská vévodská rodina se vyznačovala láskou k hudbě a k lidovému umění. Téměř všechny děti bavorského vévody se naučily hrát na citeru. Alžběta byla považována za nadanou hráčku na citeru, ale u klavíru se projevovala jen průměrně. Malé Alžbětě říkali „Sissy“, „Setha“ nebo „Beta“. Nyní se používá pouze „Sisi“; tak lze i vykládat císařovnin podpis. Nelze vyloučit, že místo S by však mohlo být počátečním písmenem L; pak by jméno znělo „Lisi“, rovněž jedna z mazlivých forem jména Alžběta, Elisabeth. Jako malá si Alžběta hrála společně se selskými dětmi ze sousedství. Dobře jezdila na koni, plavala, lovila ryby, zlézala hory. Milovala svůj domov, především bavorské hory a Starnbernské jezero a letní rodinný zámeček Possenhofen. Mluvila bavorským dialektem. Její vzdělání a společenské způsoby však byly chatrné. Tak jako její otec a sourozenci vůbec nerespektovala ceremoniál a protokol. V srpnu 1853 byla Alžběta ještě sotva vyvinuté, plaché dítě s tmavě plavými dlouhými copy, hubenou postavou a světle hnědýma, trochu melancholickýma očima.

Ischl 1853:

     Matka Ludovika pro svou druhou dceru Alžbětu už dlouho hledala vhodnou partii. Sisi stála zcela ve stínu své mnohem krásnější, vzdělanější, vážnější a obdivovanější starší sestry Heleny, která se měla stát životní partnerkou rakouského císaře. Vedle Heleny byla Sisi v rodině ošklivým káčátkem. Budoucí pár František Josef a Helena se měl seznámit v letním císařském sídle Ischlu a zasnoubit se. Na významnou cestu do Solné komory vzala Ludovika s sebou i svou druhou dceru, patnáctiletou Alžbětu, která jí momentálně dělala mnoho starostí. Zamilovala se totiž do jistého hraběte Richarda S. Idylka doznala rychlý konec. Mladík onemocněl a krátce nato zemřel. Sisi pro něj velmi truchlila. Zavírala se na celé hodiny ve svém pokoji, kde plakala a psala básně. Cestou do Ischlu chtěla vévodkyně Ludovika vytrhnout patnáctiletou dívku z její tesknoty. A doufala, že se Sisi sblíží s mladším bratrem Františka Josefa, arcivévodou Karlem Ludvíkem. Oba si již několik let dopisovali, posílali si dárky, ba dokonce prstýnky. Karel Ludvík byl zřejmě do své sestřenice zamilován.
     Vévodkyně Ludovika s dcerami dojela do Ischlu se zpožděním, navíc bez zavazadel a komorných. Všechny tři dámy byly ve smutku, neboť jim zemřela teta. Protože vůz se světlou garderobou ještě nedorazil, nemohly se před rozhodujícím setkáním převléknout. Veškerá péče se soustředila na to, aby Helena byla alespoň prvotřídně učesaná. Malá Sisi si sama upravila vlasy do prostých dlouhých copů. Vůbec nezpozorovala, že arcivévodkyně Žofie upírá pozorné oko i na ni. Žofie se ve svých dopisech vyjádřila, jaký půvab a eleganci měla ta maličká ve všech svých pohybech. Přes veškerý smutek byla Sisi ve svých úplně prostých černých upnutých šatech rozkošná. Vedle této zcela nenucené sestry působila Helena najednou velmi přísně, černé šaty jí vůbec neslušely.
     Byla to láska na první pohled, ze strany Františka Josefa zcela jistě. Jeho mladší bratr Karel Ludvík pozoroval vše bystře a závistivě řekl matce, že v okamžiku, kdy císař spatřil Sisi, se v jeho očích objevil výraz velkého uspokojení. Sisi z rozčilení ani nejedla: „Mně je tak úzko, že vůbec nemohu jíst.“ Byla nervózní z lidí, kteří ji obklopovali. Ve svém zmatku ani nezpozorovala, jak intenzivně se císař zabývá jí a ne Helenou. V předvečer císařových narozenin se pořádal ples. Císař se prvního tance nezúčastnil, stejně jako dalších tanců. Kotilion pak tančil s malou Sisi a pak jí podal svou kytici – tradiční znamení, že je jeho vyvolenou. Tomuto znamení rozuměli všichni – jen Sisi ne.
     18. 8. 1853 poprosil císař svou matku, aby u Alžbětiny matky prozkoumala, „zda si ho Alžběta chce vzít“. Nechtěl však, aby byl na Sisi vyvíjen nátlak. Sisi prý odpověděla své matce, zda by mohla milovat císaře: „Jak by bylo možné TOHO muže nemilovat? Mám císaře tak ráda! Jen kdyby nebyl císařem!“ Na to Žofie zareagovala: „Ano, to je to, co ji odstrašuje, budoucí postavení.“
     Ludovika dala své sestře Žofii Sisin písemný souhlas. 19. 8. v 8 hodin ráno se objevil štěstím zářící císař u své nevěsty v ischlském hotelu. Mladí snoubenci, do sebe zavěšeni, opustili hotel, aby posnídali u arcivévodkyně. V 11 hodin šli společně do farního kostela. Žofie zůstala stát před vstupními vraty a dala přednost své neteři: Sisi jako císařova nevěsta byla od této chvíle vyšší hodnosti než císařova matka. Sisi ovšem tomuto gestu neporozuměla. V rozpacích, ostýchavě vstoupila do kostela, rozrušena velkou pozorností, kterou vzbuzovala.

Před svatbou:

     Vévodkyně Ludovika si už tehdy dělala starosti o budoucnost své dcery, přece jen se císařovnou stane ještě jako dítě. Císař daroval Sisi klenoty a šperky. Získávala na eleganci. Jen jeden dárek u příležitosti zasnoubení jí ale udělal skutečnou radost: houpačka v zahradě letního sídla. O nečekaném zasnoubení byl nevěstin otec Max informován telegraficky, stejně jako král bavorský. Ten musel jako hlava Wittelsbachů dát oficiální svolení k zasnoubení své sestřenice. Nakonec se muselo žádat i o papežský dispens pro uzavření sňatku – snoubenci byli bratranec a sestřenice prvního stupně. Nikdo se však touto okolností neznepokojoval. Jako vzpomínku na zásnuby se rozhodla arcivévodkyně Žofie zakoupit nájemní vilu, v níž se snoubenecký pár potkal, a přebudovat ji na císařskou vilu pro každoroční letní pobyt císařské rodiny v Ischlu. Vila dostala se dvěma novými křídly nový půdorys ve tvaru E – Elisabeth, Alžběta.
     Sisi teď musela absolvovat rozsáhlý vzdělávací program. Především se měla co nejrychleji naučit jazykům – francouzštině a italštině. Všechno, co bylo po celá léta zanedbáváno, se mělo teď dohnat za několik měsíců. To nejdůležitější, čemu se Sisi musela naučit, byly rakouské dějiny. Třikrát týdně k ní chodil historik hrabě Johann Mailáth, drobný, velmi živý a zábavný téměř sedmdesátiletý Maďar. Sisi si ho oblíbila. Dějepisné hodiny se většinou protáhly až do večera. Budoucí uherské královně přednášel rakouské dějiny v uherském pojetí. Usiloval o to, aby měla pochopení pro zvláštní uherská práva.
     Mezi Vídní a Mnichovem se rozproudila čilá korespondence o trousseau (výbavě) nevěsty. Arcivévodkyně Žofie posílala Sisi písemné rady, např. aby si lépe čistila zuby, které měla po celý život velmi špatné. Strach patnáctileté dívky před vídeňským dvorem a novým přepychovým životem vzrůstal. Neměla zájem o množství nových šatů, nenáviděla stálé zkoušení, byla lhostejná ke klenotům, které přicházely z Vídně. Byla ještě dítě, a tak se radovala ze všech darů od císaře nejvíce z papouška. Sisi nebyla zvyklá mít od rána do večera pevný program. Dívce sice na jedné straně lichotil její úspěch a pozornost, ale na druhé straně byla čím dál tím tišší a melancholičtější.
     Sisina náklonnost k Františku Josefovi postupně rostla. Ale jeho starostem nerozuměla. Když musel František Josef kvůli politické situaci předčasně z Mnichova odjet, plakala Sisi tak, že její obličej opuchl.
     Počátkem března 1854 byla podepsána manželská smlouva. Vévoda Max Bavorský v ní slíbil své nejjasnější paní dceři věno 50.000 zlatých. Alžběta měla být též vybavena všemi příslušnými šperky, šaty, klenoty, zlatými a stříbrnými příbory. Císař se zavázal doplnit výbavu o dalších 100.000 zlatých. Kromě toho slíbil své nevěstě 12.000 dukátů „po uskutečnění manželského spojení jako jitřní dar“, který byl odedávna na císařském dvoře obvyklý. Jako apanáž v případě vdovství měla císařovna dostat ročně 100.000 zlatých, a to výhradně na „parádu, šaty, almužny a drobné výdaje“ (vše ostatní platil samozřejmě císař). Mimochodem, dělník vydělával v této době (pokud vůbec práci našel) nejvýš 200 – 300 zlatých ročně, ženy jen polovinu, poručík měl 24 zlatých měsíčně. Zachoval se podrobný seznam všech věcí, které si Sisi přinesla s sebou do Vídně. Z něj vyplývá, že císařská nevěsta nebyla žádnou dobrou partií. Přes 90 procent zaznamenaných šperků byly dary ženicha a arcivévodkyně Žofie z dob zásnub. Trousseau bylo shromážděno narychlo. Pro Sisi se muselo improvizovat, neboť se počítalo s tím, že se bude vdávat Helena. Za své poslední návštěvy v Mnichově 4 týdny před svatbou přivezl císař Sisi skvostný diamantový diadém a k tomu náhrdelník a náušnice. Byl to dar arcivévodkyně Žofie, která měla tento diadém na své svatbě. Tento šperk představoval hodnotu přes 60.000 zlatých.
     Žofie zahrnovala mladou dívku šperky a cennostmi všeho druhu. Ve svých dopisech děvče nekritizovala, chválila každou maličkost, kterou shledala jako kladnou. Trávila celé měsíce tím, že zařizovala co nejvkusněji byt císařského páru. Tento byt v Hofburgu sestával z předsíně, jídelny, zrcadlového sálu, salonu, kabinetu a ložnice, bez koupelny, toalety a bez vlastní kuchyně. Sisi měla mít jen to nejdražší a nejlepší. Žofie dala přivézt do císařského obydlí cennosti, obrazy, stříbro, čínský porcelán, sošky, hodiny z různých sbírek císařského domu a také z klenotnice.
     Sisi se v měsících před svatbou naučila řeči vznešené společnosti, problémům protokolu, částečně i rakouským dějinám. Naučila se oblékat podle předpisu a lépe tančit. Čistila si zuby důkladněji než dříve. Alžběta byla podle své přirozenosti dobrosrdečná a spravedlivá. Tak jako její sourozenci byla už odmalička vedena k tomu, aby pečovala o chudé a nemocné. Neměla v sobě aristokratickou pýchu, což ale znamenalo ve Vídni chybu. A především nebyla povrchní v myšlení. Měla už velmi brzy sklon k hloubání, který se během  života prohloubil.

Svatba:

     20. 4. 1854 opustila Alžběta svůj rodný Mnichov. Do rakouského Nussdorfu přijela 22. 4. v 16 hodin. Císař František Josef skočil nedočkavě z břehu na loď, aby přivítal svou Sisi. Desetitisíce lidí přihlížely, jak mladý císař vzal svou nevěstu do náruče a srdečně ji políbil. Nikdy předtím a nikdy potom nebyla žádná habsburská nevěsta přijata tak slavnostně a srdečně. Arcivévodkyně Žofie vstoupila na loď hned po císaři. Nastala oficiální část přivítání. Nevěstino políbení ruky tchyni. Pozdravení ostatní rodiny – císařových bratrů a ostatních příbuzných. Pak nevěsta opustila loď, zavěšena do ženicha. Od svého příjezdu odpoledne až do pozdní noci byla cestou unavená šestnáctiletá dívka neustále středem pozornosti a zvědavosti úplně cizích lidí. A Sisi byla neohrabaná, zastrašená.
     Příštího dne, 23. 4., se konal tradiční slavnostní vjezd císařovy nevěsty do Vídně. Když v pozdním odpoledni konečně nevěsta se svou matkou nastoupila do přepychového kočáru taženého osmi lipicány, bylo její vyčerpání každému zřejmé. Ve svém kočáře neustále plakala. Se vzlykotem dorazila do svého nového domova, Hofburgu. Při vystupování z kočáru klopýtla, protože její diadém se zachytil o rám dvířek. Přestože se jí tato nehoda stala před celou císařskou rodinou, arcivévodkyně Žofie Sisi shledala okouzlující.
     Císař u příležitosti své svatby učinil několik dobrých gest: amnestie, udělování řádů a především dar 200.000 zlatých, které měly zmírnit bídu v zemi. Z této sumy však nedostaly nic neklidné provincie Uhersko a Horní Itálie. 40 párů, které se braly ve stejný den jako císařský pár, dostalo výbavu, každý po 500 zlatých. V mnoha obcích byly toho dne oblečeny nejchudší děti, chudí dostali zdarma jídlo, byl rozdělován chléb a dříví na otop. Ve všech kostelech monarchie se sloužily při příležitosti císařské ženitby slavnostní bohoslužby. Noviny se předháněly v básnických výtvorech o andělskosti a kráse nové císařovny. V okamžiku, kdy si novomanželé vyměňovali prsteny, odpálil prapor granátníků první salvu, po níž následovalo opravdové hřmění děl, které oznamovalo, že z vévodkyně Alžběty Bavorské se stala císařovna rakouská.
     Ještě téhož dne čekala novomanžele dlouhá audience. Po skončení Jejich Veličenstva přijímala gratulace. Císařovna při pohledu na tolik neznámých lidí upadla v paniku, utekla do vedlejšího pokoje a tam propukla v slzy. Když konečně pak Sisi zahájila cercle, uplakaná, vyčerpaná a nejistá, dala klepům novou potravu. Neboť byla příliš plachá, než aby zahájila konverzaci s každou jí představenou dámou. Podle protokolu nesměl císařovnu nikdo oslovit. Tuto trapnou situaci nakonec zachránila hraběnka Esterházyová tím, že poprosila dámy, aby řekly mladé císařovně několik slov. 56letá Žofie Esterházyová byla nejvyšší hofmistrovou Alžběty. Byla to přísná paní a Sisi k ní pojala od prvního okamžiku hlubokou nechuť, neboť byla důvěrnicí arcivévodkyně Žofie. Mezi 22. a 23. hodinou se pak konal slavnostní diner a končily oslavy. Obě matky zavedly mladou císařovnu do jejích komnat. Když Sisi ulehla do postele, přivedla Žofie císaře. Hned ráno se matka Františka Josefa podrobně vyptávala na plnění manželských povinností. A tak skutečnost, že manželství ještě nebylo naplněno, věděl hned celý dvůr. Všichni též věděli, že až třetí noc se stala Sisi ženou. Mladá dívka se pak musela objevit při společné snídani u své tchyně, ačkoli by se hanbou nejraději propadla do země. Slavnostní týden končil městským plesem v Zimní jezdecké škole a v sálech Reduty.

Líbánky:

     Ceremoniál ovládl dokonce i líbánky, které mladý pár po skončení oslav prožil v Laxenburgu. Císařovna tam trávila celé dny osamocená, neboť císař každé ráno po osmé hodině odjížděl do Vídně pracovat… Sisi se stýskalo po domově a psala smutné básně. Zpočátku největší útěchou byli pro Sisi její sourozenci, kteří zůstali ještě několik dnů ve Vídni, především starší sestra Helena, s níž si Sisi mohla popovídat. Každý se mohl přesvědčit, že dívky se i po ischlských událostech měly nadále velmi rády. Sisi neměla člověka, s nímž by si mohla pohovořit. Podle výslovné Žofiiny vůle se nesměla nikomu svěřovat, protože by to ohrozilo její nadřazené postavení císařovny.

Život ve Vídni:

     S odporem a smutkem začala Sisi plnit předpisy dvora. Začala zároveň i chřadnout. Po celé měsíce trpěla silnými záchvaty kašle, dostávala strach, když měla sestoupit po úzkých schodech. Toto postonávání mělo psychické příčiny. Cítila se zajatá ve zlaté kleci. Alžběta se bránila rozdávat své boty po jediném obutí (tento zvyk později odstranila), nechtěla se dát oblékat panskými, neboť byla vychována k samostatnosti a navíc byla velmi stydlivá. Komorné nad ní ohrnovaly nos.
     Zpočátku se konflikty s arcivévodkyní Žofií podle Sisi většinou týkaly jen maličkostí. Mladí se například rádi sami procházeli křivolakými chodbami a sály až do starého Burgtheatru. To jim ovšem arcivévodkyně Žofie zakázala, neboť císaři a císařovně přece příslušelo, aby je do Burgtheatru zavedli určení dvorní úředníci. Sisi rostoucí měrou zraňovalo, že se císař neodvážil nic namítat. František Josef ale věděl, že matka byla zvyklá na poslušnost a nyní tomu chtěla docílit i u své snachy. Později Alžběta uznala, že Žofie nejednala ze zlé vůle, ale způsob, jakým toho chtěla dosáhnout, se jí zdál příkrý.

Cesta do Čech:

     První cesta císařského páru začátkem června 1854 vedla na Moravu a do Čech. Byl to projev vděčnosti za prokázanou pomoc a věrnost v 1848. Přednostní postavení českých zemí lze poznat i z toho, že první novou řečí, kterou se Alžběta měla učit, byla čeština. Sisi však čeština vůbec nešla. V Brně vystupovala Alžbět poprvé jako mateřská vládkyně země. Navštívila sirotčince, školy, špitál chudých. Její prostý a přirozený způsob vystupování živil naději, že se tato žena jednou ujme sociálních problémů. Pak přijeli do Prahy, kde bydleli na Hradčanech. I zde byly na pořadu dne audience. Když prosebník z Krušných hor líčil nouzi horských obyvatel, zalily se krásné oči Alžběty slzami a jen stěží potlačila vnitřní pohnutí. Zapůsobilo to jako důkaz andělské dobroty nové císařovny. I v Praze císařský pár navštívil různé sociální ústavy, položil základní kámen k jednomu kostelu apod. Na letním sídle v zámku Ploskovicích navštívili i excísařský pár Ferdinanda s Marií Annou. Po celý život ale pociťovala Alžběta nechuť až odpor k české aristokracii. Neboť česká šlechta měla na vídeňském dvoře významné postavení – a byla podporována arcivévodkyní Žofií.

První těhotenství:

     Už několik týdnů po svatbě se musela Sisi vzdát oblíbené jízdy na koni: dostavily se příznaky těhotenství. I v této pro ni psychicky tak obtížné situaci zůstala Sisi sama. Po celé hodiny se teď zabývala zvířaty, která si přivezla z Possenhofenu. Především milovala své papoušky. Žofii však tato zábava vadila. Doporučila císaři, aby císařovně papoušky vzal, neboť by se v nich mohla zhlédnout a její děťátko by se mohlo podobat papouškovi. Alžběta se cítila tchyní pronásledována. Obtíže prvních měsíců těhotenství postihly útlou šestnáctiletou dívku plnou měrou. Zvracela, trpěla bolestmi hlavy. Během těhotenství měla Sisi ještě větší deprese. Především proto, že ji Žofie nutila, aby se stále ukazovala na veřejnosti. Alžběta nesnesla předvádět veřejnosti své břicho, aby bylo vidět, že je skutečně těhotná.
     Žofie vzala vše ohledně radostné události do svých rukou. Určila, že dětské pokoje budou zřízeny vedle jejích vlastních pokojů, tj. rozhodla o odloučení matky od svého dítěte. Alžběta nemohla uplatnit ani svůj hlas při výběru chůvy. František Josef byl příliš zaměstnán, než aby se mohl více věnovat své choti. Díky stálé císařově nepřítomnosti došly rozbroje mezi Žofií a Alžbětou přímo až k averzi. Přesto vzájemný vztah mladého manželského páru byl velmi dobrý. Zamilovanost Františka Josefa byla jednoznačná a je nepochybné, že mladá Sisi opětovala lásku svého muže a byla s ním šťastná. Později láska vyhasla a císařovna hledala útočiště v úniku z vídeňského dvora (fyzickém i duševním).

Narození dcer:

     Alžbětiným prvním dítětem byla holčička, po babičce pojmenovaná Žofie, která byla i její kmotrou. Ráno 5. 3. 1855 pocítila Alžběta porodní bolesti. Odpoledne po třetí hodině se nakonec po několika pořádných a dlouhých návalech bolesti objevila hlavička a hned potom se dítě narodilo. Sisi řekla: „Ach, teď už je všechno dobré, teď mi je už jedno, co jsem vytrpěla!“ Císař propukl v pláč a oba se nepřestávali líbat. Sisi se na své dítě dívala s nadšením a ona i mladý otec byli plni starosti o velké a silné dítě. Když dítě umyli a oblékli, vzala je Žofie do náručí a sedla si i s císařem vedle Sisiny postele. V prvních týdnech po porodu měla Alžběta dcerku jen u sebe.

     Malá Žofie zaujímala až do své smrti v 1857 významné místo v srdci babičky. Babičkovská horlivost a přehnaná péče samozřejmě zostřovala rodinné problémy. V dalším roce – 12. 7. 1856 – Sisi porodila další děvče, Giselu, která dostala jméno po manželce prvního křesťanského krále Štěpána I. Uherského, pocházející z bavorského rodu. Kmotrou byla tentokrát vévodkyně Ludovika. Chyběla ovšem při křtu, při kterém byla zastoupena arcivévodkyní Žofií… I druhá dcerka byla odevzdána do péče babičky Žofie.

Konflikty s tchyní:

     Sisino vystupování v rodinném kruhu se ale začalo měnit. Začala si uvědomovat své postavení – ona přece byla císařovnou! Rozhodla se odvážit se oponovat dosud všemocné tchyni. Nejdříve šlo samozřejmě o vliv na děti. U císaře zpočátku žádnou podporu nenašla. V září 1856, když byla na cestě po Korutanech a Štýrsku sama se svým mužem, trvala na svém přání mít děti ve své blízkosti. Brzy nato vypukl otevřený spor mezi snachou a tchyní. Žofie se vzpírala. Když Sisi neustupovala, pohrozila arcivévodkyně Žofie tradiční nejsilnější zbraní, že se z Hofburgu odstěhuje. Přesto však nakonec získala Alžběta manžela na svou stranu, který nakonec pokáral svou matku. Žofie tak nikdy nedokázala vychovat Alžbětu podle svých představ.

Smrt malé Žofie:

     V zimě 1856/57 cestoval císařský pár do severní Itálie. Alžběta se nechtěla na tak dlouhou dobu odloučit od dětí. Proti silnému odporu arcivévodkyně prosadila, že starší dcerka doprovodí rodiče do Itálie. Několik týdnů po italské cestě navštívil císařský pár další neklidnou provincii – Uhersko. Sisi opět přes odpor tchyně vzala na cestu tentokrát obě dcerky. V Uhrách ale onemocněla desetiměsíční Gisela horečkou a průjmem. Když se uzdravila, ochořela dvouletá Žofie. Její stav byl vážný. Jedenáct hodin zoufalá devatenáctiletá císařovna přihlížela umírání svého dítěte. 29. 5. 1857 dcerka zesnula, oba manželé byli zničeni. Alžběta pro svou dcerku nepřestávala truchlit. Zatímco se císař po čase uklidnil, Sisi se před každým uzavřela a úplně se oddala svému smutku. Tváří v tvář jejímu zoufalství se nikdo neodvážil dělat jí otevřené výčitky. Vztah tchyně, jejímž miláčkem malá Žofinka byla, byl však ledový. Neboť to byla Alžběta, která vzala děti s sebou do Uher přes její odpor. V následujících týdnech došlo u Alžběty k významnému zlomu. Po tomto neštěstí, na němž se necítila být bez viny, vzdala boj o druhé dítě. Nestarala se o Giselu a přenechala ji zcela babičce Žofii.

Vztah se švagry:

     V této pro Alžbětu tak těžké době si arcivévoda Max bral belgickou královskou dceru Charlottu, bohatou princeznu s bezvadným rodokmenem. Žofie ji všemožně vynášela proti císařovně. S každým slovíčkem Sisi cítila, jak ji kárají. Z těchto důvodů si obě švagrové nebyly sympatické. S arcivévodou Ferdinandem Maxmiliánem spojovalo císařovnu srdečné přátelství. Ráda proto zahrnovala do svého plánu Terst, aby ho mohla navštívit na zámku Miramare. Mnohem podivněji se utvářel její vztah k oběma dalším bratrům císaře. O jejím poměru ke Karlu Ludvíkovi, favoritovi z jejích dětských a dívčích let, zůstalo z její strany zachováno jen málo osobních zmínek. V 70. a 80. letech jím z neznámého důvodu začala pohrdat. Podobně se utvářel i její vztah k nejmladšímu švagrovi, Ludvíku Viktorovi, s nímž zpočátku udržovala písemný kontakt. Ale najednou se vztah změnil ve skutečnou nenávist. Alžběta zřejmě pohrdala celou habsburskou rodinou – s výjimkou svého muže.

Narození Rudolfa:

     V prosinci 1857 se dostavily příznaky dalšího očekávaného císařovnina těhotenství. Opět musela Alžběta skončit s hladovými kúrami a s oblíbenou jízdou na koni. Místo toho měla hodně chodit na procházky. František Josef ji na nich doprovázel, jak jen měl čas. 21. 8. 1858 se po těžkém porodu narodil v Laxenburgu korunní princ. Po významné osobnosti habsburského rodu, který v 1278 dobyl dědičné rakouské země v bitvě na Moravském poli, dostal jméno Rudolf. Radost nad tak dlouho očekávaným korunním princem byla u dvora převeliká a u lidu už proto uctívaná, že toto narození bylo podnětem k velkolepým milodarům. Alžběta se z těžkého porodu zotavovala jen pomalu, především protože nesměla dítě kojit, takže trpěla městnáním mléka a horečkou. Ani v tomto případě nebyla učiněna přes Sisiny prosby žádná výjimka. Jak bylo předem usneseno, kojila dítě výhradně kojná, krásná selka Marjánka z Moravy. Sisina rekonvalescence trvala neobyčejně dlouho. Horečka se vracela stále znovu ještě týdny po porodu. Za těchto okolností nebylo možné, aby Alžběta o dítě pečovala sama. Jako obvykle převzala babička Žofie opět plnou odpovědnost za malého Rudolfa.

Politická krize 1859/60:

     Když v 1859 kvůli politické situaci musel odjet František Josef do Itálie, Sisi byla ve stavu hysterického zoufalství. Chtěla manžela do Itálie doprovázet, ten však nemohl jejímu přání vyhovět. Císařovna opět podstoupila odtučňovací kúry, denně celé hodiny jezdila na koni, byla zabrána do sebe a utíkala před rodinou. Truchlila a plakala pro nepřítomného císaře.
     Když pak došlo k vojenským střetům, Sisi zorganizovala v Laxenburgu špitál pro raněné. František Josef jí psal: „Pod Tvojí ochranou budou (ranění) velmi šťastní.“ Po krvavých bitvách u Magenty a Solferina bylo zapotřebí ošetřit 62.000 nemocných a raněných. Špitály v Rakousku zdaleka nestačily. S těmito problémy se teď náhle setkala mladá císařovna. V této době se jedenadvacetiletá Alžběta dokonce pokusila dát císaři politickou radu – co nejdřív uzavřít mír. František Josef však manželčiny politické názory neakceptoval. Naopak místo toho napomínal svou paní, aby více jedla, míň jezdila na koni, především ale aby víc spala. Již několik dnů poté, co císař odmítl Sisin návrh uzavřít co nejdříve mír, uznal sám bezvýchodnost této války. Alžbětin politický postoj byl tvořen především ze zcela osobní averze k Žofii.

Krize manželství:

     Politická krize v zimě roku 1859/60 šla ruku v ruce s hlubokou osobní krizí císařského páru. Císař se nedělil se svou manželkou o své starosti. O politice mluvil jako dřív jen s matkou, císařovna byla odstrkována stranou. Neshody mezi Žofií a Sisi byly prudší než dřív. Císař se pokoušel vyhnout nekonečným sporům obou žen. V této době se poprvé vynořily pověsti o láskách Františka Josefa. S tím se Alžběta nedovedla vyrovnat. Nedostatečná zkušenost, přecitlivělost, žárlivost na tchyni, nervy napjaté vlivem dlouhé nepřítomnosti manžela – to vše přispělo k tomu, že se nebyla schopna ovládat. Začala provokovat své okolí. Jinak zdrženlivá císařovna začala vyhledávat zábavy. Na jaře roku 1860 organizovala ve svých komnatách 6 plesů. Kromě toho navštěvovala Sisi také velké soukromé plesy. Např. z plesu markraběte Pallaviciniho se vrátila domů až o půl sedmé ráno, když se císař již odebral na hon. Alžběta teď pochopila nešťastné manželství svých rodičů a měla strach, aby se i jí nepřihodilo totéž.
     V květnu 1860 se spory mezi Alžbětou a Františkem Josefem natolik vyhrotily, že císařovna odjela v červenci s malou Giselou do Possenhofenu – poprvé po šesti letech. Tato náhlá cesta měla ráz útěku. Sisi použila nový úsek trati Vídeň – Mnichov ještě před oficiálním otevřením, čímž uvedla připravované oslavy do pořádného zmatku. S návratem do Vídně nespěchala. Před narozeninami Františka Josefa 18. srpna se Sisi ovšem musela vrátit, aby zabránila rozruchu. František Josef jel své paní naproti až do Salcburku.
     Rodinný mír byl narušen po celý rok. Náznaky zlepšení nepřicházely. Koncem října 1860 se Alžbětin zdravotní stav, vyvolaný nervovými krizemi a stálými odtučňovacími kúrami, tak zhoršil, že plicní specialista dr. Skoda rozhodl, že musí okamžitě do teplejšího podnebí, protože její život by mohl být ohrožen. Lékař navrhl pro zimní pobyt Madeiru, pravděpodobně na návrh samotné Alžběty. (Sisin oblíbený švagr Maxmilián totiž krátce předtím vyprávěl o krásách tohoto ostrova.) Druh nemoci byl zcela nejasný. Tři těhotenství během čtyř let vyčerpala její tělo, především těžký porod korunního prince. Po celá léta trpěla silným kašlem. Pro své tvrdohlavé odmítání přijímat potravu trpěla chudokrevností, nalézala se i ve stavu tělesné vyčerpanosti. Její nervy neunesly takovou zátěž. Opakovaně dostávala záchvaty křečí z neutišitelného pláče. Aby uklidnila své předrážděné nervy, přivykla nadměrnému množství pohybu: denní jízdy na koni často na veliké vzdálenosti, skoky na koni až k úplnému vyčerpání, dlouhé hodiny chůze, cvičení. Pomluvy na dvoře bujely. V této pro užší kruh dvora zřejmé manželské krizi patřily sympatie jednoznačně císaři.

Madeira:

     Na Madeiře žila Sisi v najaté vile u moře dosti osamoceně. Toužila po císaři a dětech. Císařovnin stav se sice lepšil, ale cítila se stísněná, téměř melancholická. Často se zamykala ve svém pokoji skoro na celý den a plakala. Jedla málo. S těmito zprávami dorážel kurýr do Mnichova a Vídně, kam dětem putovalo i množství dárků.
     Císařovna dělala to, co měla nejraději v Possenhofenu: trávila největší část dne se svými zvířaty. Měla poníky, papoušky a velké psy. Hrála karty, což ve Vídni zase zavdalo podnět pro klepy. Mnoho četla a zaháněla dlouhý čas lekcemi z maďarštiny, které jí dával hrabě Imre Hunyady. Na Madeiře se hojily nejen její plíce, ale především sebedůvěra. Zde si uvědomila svou krásu a své vyzařování prakticky na každého muže. Čím déle trval pobyt na Madeiře, tím víc Sisi zapomínala na vídeňské rozbroje a toužila po svých dětech. Byla rozpolcená ve své touze po Vídni.
     Po půlročním odloučení se viděli František Josef a Alžběta opět v květnu 1861 v Terstu. Sisi byla pouhé 4 dny ve Vídni, když její návaly horečky a kašle znovu nabyly hrozivých rozměrů. Stejně jako před svou cestou na Madeiru opět tonula v slzách a vyhledávala samotu. Od svého návratu měla odpor k jakémukoliv jídlu, manžela do své ložnice opět nepouštěla.

Korfu:

     Doktor Skoda zjistil v červnu prudké plicní souchotiny a předepsal jako poslední naději pobyt na Korfu. Sisi poznala tento ostrov během návratu z Madeiry a byla plna obdivu k jeho kráse. Pro léčení plicní choroby byl však stejně málo vhodný jako Madeira. Sisi se s ošetřujícími lékaři navíc stále hádala, nervový stav císařovny byl zoufalý. Když Sisi opouštěla Vídeň, plakala a byla nesmírně dojatá a prosila tchyni o odpuštění pro případ, že už by se nevrátila. Mezi obyvateli Vídně zavládlo velké rozčilení a už dva dny po Sisině odjezdu kolovaly po Vídni pověsti, že císařovna zemřela.
     František Josef doprovodil svou ženu až do Miramare. Jakmile byla mimo Vídeň, měla těžce nemocná lepší chuť k jídlu. Atmosféra mezi manželi zůstala napjatá. Koncem července poslal císař František Josef na Korfu hraběte Grünneho, zřejmě s příkazem, aby se pokusil o znovunavázání manželských vztahů. Tento pokus úplně ztroskotal, poněvadž Grünne pravděpodobně císařovnu podezříval, že je císaři nevěrná. Rozrušení z Grünneho návštěvy zhoršilo Sisin zdravotní stav. Bránila se jídlu a objevily se těžké deprese. Jako vždy v krizových dobách toužila Sisi po matce a sourozencích, a její sestra Helena Taxisová se proto rozhodla zajet na Korfu. Zprávy z Korfu se opravdu od Helenina příjezdu lepšily. Sisi jí hodně masa, pije hodně piva, je vyrovnaně veselá, kašle málo, zejména od chvíle, co zase nastalo horko, a podnikají spolu velmi krásné výlety po vodě i na souši. V říjnu odjel na Korfu sám císař, aby se přesvědčil, jak to skutečně vypadá. Odtud popisoval své matce, že Sisi zesílila, je sice ještě v obličeji trochu napuchlá, ale má většinou dobrou barvu a její nervy jsou mnohem klidnější. František Josef chodil se Sisi na Korfu na procházky, ale především si prohlížel opevnění, kasárna a vojenské lodě.
     Protože Sisi velmi toužila po dětech, avšak neodvažovala se strávit zimu ve Vídni, dovolil císař, aby děti byly dopraveny do Benátek, kde by mohly prožít se svou matkou několik měsíců. Žofie byla celá bez sebe. Do Benátek se vypravila i Alžbětina matka Ludovika, neboť chtěla na vlastní oči vidět, co vlastně není s její dcerou v pořádku. Shledala, že Sisi vypadá lépe, plicní choroba prozatím ustoupila. Trpěla ale totální chudokrevností, v důsledku čehož se objevoval sklon k vodnatelnosti. Sisi měla občas tak oteklé nohy, že nemohla našlápnout a mohla jen namáhavě kráčet s pomocí dvou osob, které ji podpíraly. Nejhorší ale bylo její špatné duševní rozpoložení. Sisin strach pramenil z toho, že zůstane churavá a bude císaři jen přítěží. „Kdybych měla raději nějakou nemoc, která by mne rychle sklátila, pak by se císař přece mohl znovu oženit a být se zdravou ženou šťastný.“ I císař navštívil dvakrát svou paní v Benátkách. Když Sisi neměla žádnou návštěvu, bojovala se svým hlavním problémem: s dlouhou chvílí. Její oblíbený koníček pozdějších let, turistika, byl teď kvůli neustále oteklým nohám neuskutečnitelný. Byla většinu času připoutána k domu, trávila dlouhé dny hrou v karty, čtením a sbíráním fotografií.

Návrat do Vídně:

     Po téměř ročním pobytu na Korfu a v Benátkách dorazila stále ještě těžce nemocná císařovna v květnu 1862 do Reichenau a odtud jela na léčení do lázní Kissingen, aniž se zastavila ve Vídni. Diagnózou byla tentokrát vodnatelnost. Obyvatelstvo mátly stále se různící zprávy o císařovnině zdraví, o jejích tajuplných dalekých cestách. Pod přísným dohledem dobrého psychologa dr. Fischera (který znal Sisi od dětství) se Sisin stav rychle lepšil. Přesto ani teď si ještě Sisi netroufala zpět do Vídně a raději utekla do Possenhofenu, kde sbírala síly k nevyhnutelnému návratu k vídeňskému dvoru a k manželskému životu. S tímto počinem však nesouhlasili na vídeňském dvoře, byla přece císařovna. Nakonec zasáhl Alžbětin otec vévoda Max. Znemožnil jí další pobyt v Possenhofenu, takže musela zpět ke svému muži. Pár dní před císařovými 32. narozeninami se Sisi překvapivě vrátila zpět do Vídně.

Proměna:

     Za téměř dvouleté odloučení od manžela a od vídeňského dvora se mladá císařovna změnila. Stala se velmi sebevědomou a energickou, dovedla teď účinně prosazovat své zájmy. Císař se k ní – ve stálém strachu, že by jeho paní při první nevoli mohla zase vyrazit pryč – choval opatrně a s nekonečnou trpělivostí.
     Jakmile se císařovna viditelně uzdravila, čekalo se na další přírůstek do rodiny. Císař si přál dalšího syna k zajištění nástupnictví trůnu. Císařovna však nechtěla o ničem takovém slyšet. Nalezla podporu u dr. Fischera z Mnichova. Jasně prohlásil, že další těhotenství zatím nelze uskutečnit. Mezitím se Sisi znovu začala věnovat turistice a jízdě na koni. Utíkala do samoty, po večerech se procházela v malé zahradě. Jak jen mohla, odmítala každý doprovod. Bylo to složité, neboť císařovna musela být císařovnou v každém okamžiku, s přiměřeným doprovodem a nesměla jako plachá srnka sama proklouznout dlouhými chodbami Hofburgu, jak to Sisi ráda dělávala. Přece jen se začala ale účastnit znovu nejdůležitějších podniků. Byla však velmi plachá a skromná.
     Na podzim 1863 byla rozhodnuta mexická záležitost Maxe a Charlotty. Arcivévodkyně Žofie i mladá císařovna se tohoto dobrodružství svorně obávaly a nevěřily v jeho dobrý výsledek. 19. 4. 1864 mladý pár odcestoval. Sisi projevila hluboký soucit s těžce zkoušenou matkou, která už se dávno vzdala své náklonnosti k snaše Charlottě.

Rudolfova výchova:

     Mezitím obě císařské děti povyrostly. Zatímco Gisela byla jen průměrně nadaná, korunní princ byl už jako velmi malý mimořádně inteligentní a předčasně vyzrálý hoch. Když však výchovné metody Gondrecourtovy přesáhly únosnou mez, císařovna si doslova vydupala pro svého syna nového vychovatele, Josepha Latoura. Dala císaři ultimátum: Buď půjde Gondrecourt, nebo ona. Spolu s tím rozhodla, že chce mít pod dozorem všechny otázky týkající se výchovy dětí i jejich okolí. K tomu připojila i svou osobu. Ještě před dvěma lety by se trápila, vzlykala by a plakala. Teď se rozhodla klást požadavky a císař ji poslouchal. Arcivévodkyně Žofie ustupovala stále víc, protože už si nemohla být jista svým synem. Alžběta nyní byla ta silnější. Mohla vykonávat na svého muže nátlak – odpíráním nebo hrozbami, že zase opustí Vídeň.