Trocha historických mýtů:

Podle pradávného příběhu se vládce moří Poseidon zamiloval do krásné nymfy Korkyry, Asopovy dcery.
Unesl ji na ostrov, který po ní dostal své dnešní jméno Korkyra – Kerkyra (Korfu).
Asopos, bůh stejnojmenné řeky, chtěje se dostat ke své dceři, začal svými vodami zaplavovat prostor mezi ostrovem a protějším břehem pevniny… Jeho úsilí však brzy zmařila Demeter, bohyně rolnictví a sestra Poseidonova. Aby pomohla svému bratrovi a zachránila úrodný ostrov, požádala Demeter všemohoucího Dia, aby zničil Asopovo dílo.
Z lásky Poseidona a Korkyry se zrodil Faiax, praotec Fajáků, jež byl podle legendy prvním obyvatelem ostrova Korfu.
Ostrov je již od starověku ztotožňován se Scherií, „zemí horských stínů“ Homérovy Odyssey, kde žil národ Fajáků.

Víte že….:

ostrov Korfu v roce 1742 navštívil jako sekretář benátského vyslance slavný svůdník Giacomo Casanova? O tři roky později jako praporčík benátského vojska s vyslancem Venierem odejel na Korfu podruhé.

Trocha Humoru:

Staří Řekové věděli, že si Sokrates velmi váží znalostí. Jednoho dne ho potkal jeden známý a povídá:
„Jestlipak víš, Sokrate, co jsem se zrovna dozvěděl o tvém příteli?“
„Počkej chvilku,“ odpověděl Sokrates. „Než mi cokoli řekneš, rád bych tě podrobil zkoušce. Říká se jí zkouška tří sít.“
„Tří sít?“
„Přesně tak,“ pokračoval Sokrates. „Než mi začneš vyprávět o mém příteli, možná bude dobré na chvilku zkusit prosít to, co mi řekneš. První síto se jmenuje Pravda. Máš naprostou jistotu, že to, co mi chceš říct, je pravda?“
„Ne,“ odpověděl ten člověk, „vlastně jsem to jenom slyšel a…“
„Dobře,“ řekl Sokrates. „Takže ty opravdu nevíš, jestli je to pravda nebo není. Teď vyzkoušejme druhé síto, síto se jmenuje Dobro. Chceš mi o mém příteli říct něco dobrého?“
„Ne, naopak…“
„Takže,“ pokračoval Sokrates, „chceš mi o něm říct něco špatného a nejsi si jist, jestli je to pravda. Ale pořád ještě můžeš zkouškou projít, protože zbývá ještě jedno síto. Jmenuje se Užitečnost. Je mi to co mi chceš o mém příteli říct užitečné?“
„Ne, moc ne.“
„Dobrá,“ uzavřel Sokrates, „to co mi chceš říct není ani pravdivé, ani dobré, dokonce ani užitečné, tak proč bys mi to měl vyprávět?“
To je důvod, proč byl Sokrates velký filosof a všichni si ho vážili. A taky to vysvětluje, proč nikdy nepřišel na to, že mu jeho nejlepší přítel spí se ženou.

Pár zajímavostí o olivách:

Olivy jsou plody středozemského stále zeleného stromu (Olea europaea), které uzrají po odkvětu bílých voňavých květů. Jsou obzvláště olejnaté, obsahují víc jak 50 % oleje a skoro 40 % vody. Původ olivovníků je v Malé Asii. V našich podmínkách zrát ani růst díky klimatickým podmínkám nemohou, proto se v našich krajích nikdy moc nerozšířily a teprve s rozvojem turistického ruchu se začaly dostávat v hojnější míře na středoevropský stůl.
OLIVY jsou tradiční součástí pestré chutné a vyvážené kuchyně obyvatel jižních přímořských států. Pro Řeky například představují míru majetku – jednotlivé olivovníky jsou registrovány jako u nás nemovitosti. Olivy po zpracování (syrové ze stromu se jíst nedají, jsou tvrdé a nechutné) jsou konzumovány v teplé i studené kuchyni. Rozeznáváme dvě základní podoby oliv – zelené a černé – obojí jsou však plodem jedním a týmž, pouze stupeň jejich zralosti je rozlišuje. Zelené olivy určené pro jídlo se češou nezralé, zatímco černé olivy musí být vždy zralejší, aby se daly konzumovat a jsou také bohatší na olej. Jíst olivy je v podstatě otázkou zvyku přestože by jejich konzumace měla spíše patřit k dobré zdavé výživě. Podle statistik zpracovávaných předními lékařskými instituty je například dokázáno, že obyvatelé ostrova Korfu díky konzumaci oliv a dalších produktů z nich trpí daleko méně rakovinovými nemocemi zažívacích orgánů než lidé kteří olivy ze svého jídelníčku vynechávají. Jsou též významným zdrojem vitamínů A a E, nenasycených mastných kyselin (fungují jako známý koenzym Q10), antioxidantů (odbourávají nebezpečné volné radikály v těle), přírodní vlákniny a minerálů, zejména železa, vápníku, draslíku a hořčíku. Díky obsahu účinných látek napomáhají snížení hladiny cholesterolu v krvi a spolu s antioxidačními účinky tak zároveň podstatně omezují riziko vzniku cévních onemocnění.

Pěstování oliv:

Olivovník patří mezi nejstarší užitkové rostliny na světě. Už před 7000 lety se pěstoval v oblasti Íránu a Sýrie, odkud se rozšířil do celého Středomoří. Dnes se pěstuje ve spoustě zemí, například v Latinské Americe, jižní Africe, Austrálii, Číně, nejvíce však v zemích kolem Středozemního moře. Mezi největší pěstitele olivovníků patří Itálie, Španělsko, Turecko, Tunisko, Sýrie a samozřejmě právě Řecko. Olivovníky odolávají suchu a prudkému slunečnímu žáru (listy snesou teploty až do 50°C) i nízkým zimním teplotám. Nebezpečné jsou pro ně mírné mrazíky, které na jaře mohou poškodit květní pupeny a mladé výhonky a na podzim škodí zrajícím plodům. Větší mrazy mohou mít za následek úhyn kořenů, které sahají až do hloubky šesti metrů.
Olivovníky kvetou v květnu, plody se začínají tvořit o měsíc později a podle odrůdy dozrávají během poloviny října až ledna. Každý olivovník urodí ročně kolem 20 kilogramů oliv, z nichž se vyrobí přibližně tři až čtyři litry oleje. První plody dávají olivovníky teprve pět až osm let po zasazení a plných patnáct až dvacet let trvá, než strom zcela dozraje. Velmi dobré výnosy lze očekávat až do 60 let věku, ale produktivní mohou být i stromy starší 100 let. Olivovník je dlouhověký strom a stáří některých z nich se odhaduje na stovky let.

Křest v Řecku:

V Řecku patří více jak 98% obyvatel k ortodoxním křesťanům. Zhruba rok poté, co nový Řek spatří světlo řeckého světa, stane se téměř automaticky členem pravoslavné církve Kristovy a od té chvíle věří na Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Nevěří však na to, že Maria zaživa vstoupila na nebesa nebo že papež je neomylný. Kdo věří jinak, nebo vůbec na nic nevěří, může z církve vystoupit. Avšak nejen na venkově by se tento čin rovnal vystoupení ze společenského života. Též kvůli mnoha svátkům (i státním), neboť všechny jsou církevního původu. Kdykoli je v Řecku něco k oslavování, vždy se jde nejprve do kostela.
Před pokřtěním musí novorozenec nejméně půl roku „ležet v kolébce“ bez vyznání a beze jména. Teprve potom je natolik silný, aby přežil proceduru slavnostního křtu. Až do té doby je prostě „beba nebo bebys“, což je řecké synonymum k baby, nicméně jakmile rodiče zjistí pohlaví dítěte, už vědí, jak se jejich bebys bude jmenovat. Pojmenování v Řecku je velmi úzce vymezeno. Děti jsou křtěny bezmála napořád jmény svých prarodičů.
Žádný div, že v Řecku nejde vyplnit oficiální papír, aniž by se neuvedlo křestní jméno prarodičů. I při tak běžném případu, jako je otevření konta úspor, nesmí tento dodatek chybět.
Jmeniny, a ne narozeniny, jsou pro Řeky nejdůležitějším osobním svátkem. Křest sám je velká událost a jeho důležitost je zdůrazněna až dvouhodinovou bohoslužbou. Před křtem musí být pro „beba“ vyhledán patron. Stát se kmotrem v Řecku znamená stát se členem rodiny.

Sníh na Korfu:

V lednu 2005 v noci z 23. na 24. zažil ostrov Korfu vyjímečnou sněhovou nadílku až 20cm sněhu. Pro místní je sníh samozřejmě velkou atrakcí, takže do okolí Spartillas se sjížděli s foťáky a kamerami. Fotografie již bohužel z webu www.agni.gr zmizely, tak alespoň malé na ukázku.